Survive! ✔

Eleventh day outside

Slíbil jsem si, že ať se stane cokoliv, pro Kuroovo tělo se vrátím. 

Do auta jsem naskládal zbylé jídlo, včetně vody a přikrývek. Na sebe jsem hodil Kuroovo mikinu, kterou tam nechal. Jeho vůně na ní stále byla. Alespoň pro teď jsem se jí uklidňoval. Ačkoliv to nebude napořád, i ona jednou zmizí. Na krk jsem si nasadil onen náhrdelník a schoval ho pod mikinu. Za žádnou cenu ho nesmím ztratit.

Za opasek jsem si připnul Kuroovo pistoli, do které jsem vložil náboje, které jsme získali tehdy, když jsme přišli o Akaashiho.

Každý měl jednu kulku.

Akaashi s ní zachránil Bokuto, Bokutovou se zastřelil Akaashi, tou mou jsem zastřelil Bokuta a ta Kuroovo skončila v čele toho parchanta.

Nikdy jsem si nemyslel, že budu někdy tak osamocený. Vždycky jsem s tím byl v pohodě a samotu jsem vyhledával, ale teď, když jsem v autě seděl sám, vracelo mi to vzpomínky. Na všechny tři. Ačkoliv jsem se snažil plně soustředit na cestu, slzy mi stejně překáželi. Nestíhal jsem je stírat. 

_______

Dojel jsem do dalšího města. Projížděl jsem hlavní silnicí. Toto město vypadalo úplně stejně jako to předchozí, mrtvoly všude po zemi, shnilý pach, který prosakoval ventilací a živé mrtvoly, pohybující se úplně všude. 

Naproti mě se vyřítila vozovka a první, co mě napadalo bylo dupnout na brzdu. S ránou do mě auto napálilo a já se nepěkně bouchnul o sklo, až se mi zatočila hlava a cítil jsem pramínek teplé krve, která mi stékala po tváři.

Vozovka se bez dalšího zdržování rozjela. Snažil jsem se nastartovat, ale bez úspěchu. Po sedmém pokuse jsem to vzdal. Frustrovaně jsem bouchnul do volantu, což mi hned připomnělo Kurooa, když jsme zjistili, že je přes cestu spadlý strom. Začal jsem nanovo vzlykat. Mohl jsem takhle sedět půl hodiny, tři čtvrtě, kdo ví.

Jakmile jsem se uklidnil, měl jsem o něco jasnější myšlenky. Podíval jsem se po okolí a uviděl mou možnou záchranu. 

Kuroo..to ty?

Přes ulici, v nejbližší části parkoviště stálo auto s kláčem v zámku a pod ním ležela mrtvá žena. Nemohla to být náhoda, ne teď. 

Nadechl jsem se a vydechl. Tohle je moje jediná možnost. Bude to rychlý. Věděl jsem to. 

Během sekundy jsem vyskočil z auta a dal se tryskem k onomu autu. Ještě kousek, pár metrů.

Uhnul jsem do strany, jen tak tak. Z pozadí vyšli tři bestie a blížili se ke mně. Rychle jsem popadl pistoli a vystřelil. A znovu. 

Zvuk na mě upozornil další  mrtvoly, kteří se ke mně rozešli. Couval jsem. Měl jsem pouze tři náboje, nebude to stačit. Tolik jsem se soustředil na náboje, že jsem si nevšiml chodníku a zakopl. Pistole mi vypadla z ruky, nedosáhnu na ni!

Nemůžu umřít! Slíbil jsem mu to! Zavřel jsem oči, už nebylo co udělat, neměl jsem kam couvat, neměl jsem u sebe zbraň.

Promiň Kuroo!

Rána.

Další.

Otevřel jsem oči a mohl tak vidět, jak padají k zemi jako hrušky s prostřelenými hlavami. S vyděšením a údivem jsem na to hleděl. Kdo-

Hned o chvíli později se naproti vyřítila dodávka, okno měla stažené z něhož byl vykloněný někdo s puškou a mířil na ty bestie s naprostou přesností.

,,Tsukishimo!" Z očí se mi spustili slzy a já se díval, jak ke mně běží Sugawara s Nishinoyou. Oba dva mě vtáhli do pevného objetí, které jsem jim oplatil.

Kuroo..tohle jsi plánoval?

,,Musíme si pohnout! Jdou sem další!" Na sedadle řidiče seděl Daichi a hned vedle Azumane. Měli velkou bílou dodávku.

,,Pojď" Sugawara mě chytil za ruku, a táhl do zadní části vozovky.

Když jsem tam však vešel, ztuhl jsem. Znovu na mě dopadla tíha viny a já uhbul pohledem.

Lev s Yakuem na mě hleděli, viděli můj pohled a došlo jim, co se stalo s jejich přáteli.
Ocitl jsem se v pevném objetí menšího.

,,Jsem rád, že alespoň ty jsi v pořádku" Brečel, ztratil přátelé. Ztratil Kurooa.. Stejně jako já.
Bál jsem se, že mě bude nenávidět, bude na mě křičet, proklínat.. ale on mě objal.

,,Už je to dobrý Tsukki..jedeme do bezpečí" Chytil mi Suga ruku a konejšivě mě po ní hladil palcem. Tak jako to dělával Kuroo.

Rozbrečel jsem se. Přitáhl si mě do objetí a já mu v zlákal do ramene. Všichni věděli, co se stalo, pamatovali si Akaashiho řetízek, který se mi houpal na krku, tenkrát ho Akaashi všude hledal, div neobrátil celou tělocvičnu vzhůru nohama.

Stejně jako si pamatovali Kuroovo červenou mikinu.