Už je to týden..týden od toho co jsem viděla umřít někoho koho jsem milovala celým svým srdcem.
A taky je to týden co ležím jenom v posteli, mám zatáhnutý žaluzie, hrozně brečím, nikoho sem nepouštím, nejím, piju jen rum, kouřím cígo za cígem, mám deprese, koukám na naše společné fotky, představuju si ho vedle sebe, vyčítám si všechny naše hádky, vyčítám si úplně všechno..týden co jsem na dně jako nikdy jindy.
Chci aby byl vedle mě, chci abychom se spolu smáli, chci aby byl zase ten kdo mě umí nejlíp udělat, chci aby mi zase spinkal na hrudi, chci vidět ten jeho dokonalý smích, chci koukat na to jak si popotahuje s cigarety kterou mi následně podává, chci zase cítit jeho rty na těch mých, chci ho zase obejmout, chci aby mě zase lochtal protože jsem mu nechtěla dát pusu, chci se s ním držet za ruku a procházet se venku, chci abych mu právě říkala jak moc jsem se ve škole měla špatně, chci aby tohle všechno byl jen zlý sen, chci vrátit všechno hnusný co jsem mu kdy řekla, chci aby se mě zase ptal jaké tetování si má udělat, chci aby mi zase v posteli zpíval písničku na chvíli, chci slyšet jeho vzdychy když mu dělám dobře, chci od něj zase slyšet jeho lichůtky, chci aby byl ten kdo mi řekne že bude všechno v pohodě..teď už to nikdy v pohodě nebude.
Tohle je úplně jiná bolest než jsem kdy cítila...cítím se jako bych měla každou minutu umřít, cítím každou kapku slzy na své tváři, cítím každé bouchnutí svého srdce, cítím každé píchnutí které mám v srdci, cítím jak se mi srdce láme na miliony kousků, cítím se tak sama jako nikdy jindy, cítím se jako na dně moře a jen čekám než mi dojde poslední nádech.
Čekám až to přestane bolet, čekám až to konečně bude dobrý, čekám kdy ta bolest utichne..čekám až bude konec.
Nikoho jsem nikdy nesnášela tak moc jako teď sebe...nesnáším se za to že jsem mu nevěřila, za to že jsem ho nevyslechla a hned mu ublížila, za všechny chvilky kdy jsem na něj křičela, za to že jsem ho nepoznala dřív, za to že jsem s ním neprožila víc času, za to že jsem byla tak hrozná přítelkyně že se kvůli mně zabil...nikdy si to neodpustím.
Tak hrozně moc mi chybíš Dominiku!
,,Můžu dál?" zeptal se Kuba tiše mezi dveřmi.
Věděla jsem o jeho přítomnosti ale nijak jsem neodpovídala..jen jsem koukala někam do zdi.
I přes můj nezájem vstoupil, zaklapl dveře a přisedl si ke mně na postel.
,,Hele, já vím jak se cítíš, i já totiž ztratil bráchu který tady byl pro mě vždycky když jsem potřeboval, zažili jsme toho spolu tolik jako nikdo jiný a najednou je to pryč..znal jsem ho od dětství, podnikali jsme spolu každou blbost, nikdy jsme se v ničem nenechali..doprdele nedokážeš si představit jak mi chybí!
Ani nevíš jak moc si vyčítám že jsem se s ním pořádně nerozloučil.
Ale přesně tohle by si Dominik nepřál..nepřál by si abychom tady kvůli němu takhle truchlili, nepřál by si aby jsme se odřízli od světa.
Emi už je to týden, sám se z toho ještě pořád dostávám ale musíme jít dál." dopověděl a já na něj konečně upoutala pohled..na tváři měl slzu takže jsem se k němu natáhla a objala ho při čemž jsem taky začala brečet.
,,Něco pro tebe mám.." oznámil a odtáhl se při čemž upoutal pohled na obálku kterou měl v ruce.
,,Když jste se s Dominikem rozešli, tak ještě před tím než se stala ta věc tak sem přišel a dal mi tohle, řekl mi ať ti to dám až bude správný čas, nevěděl jsem co tím myslí ale i přes to jsem kývl...tuším že tohle je ten správný čas o kterém mluvil" odpověděl, obálku mi podal do ruky a odešel z pokoje.
ČTEŠ
//𝖣𝖮𝖡𝖱𝖮𝖴 𝖡𝖤𝖩𝖡//
Romance,,Odpustila by si mi všechno co bych provedl?" zeptal se v objetí a já trochu znejistila..proč se mě na tohle ptá? ,,Samozřejmě zlato" odpověděla jsem a pořád ho pevně svírala. ,,Tak mi prosím odpusť i tohle" řekl a přestal mě hladit...
