JARO - Služebníci bohů (Pozastaveno)

JISKRA

Jen na úvod řeknu, že se budu pokoušet vydávat kapitoly třikrát týdně. Doufám že si čtení užijete. Budu ráda za jakoukoli zpětnou vazbu😉.

K budově jsem se blížila postranní uličkou. Proplouvala jsem mezi temnými stíny v černém plášti s kápí, jako bych sama byla jen stín. Městečko spalo, ale už brzo ho vyburcuje poplašný zvon. Zachmuřila jsem se. Nelíbilo se mi, že to děláme uprostřed noci, ale jinak to nešlo. Bylo to pravidlo.
Když se na hlavní ulici objevili dva noční hlídači, nechala jsem svoje tělo splynout s okolní temnotou a bezhybně jsem počkala, než jejich kroky odezní.
Kdyby si mě všimli, nezastavili by mě, ale vzbudilia bych nepříjemnou pozornost.
Kroky utichly a já nechala kápi, ať mi sklouzne ze stříbrohnědých vlasů. Potřebovala jsem dobrý rozhled.
Na ulici předemnou dopadalo měsíční světlo a oranžová záře z lamp vykreslovala obrysy budovy naproti.
Za mnou se ozvaly další kroky, ale narozdíl od těch prvních mi byly důvěrně známé. Tiché, ale ne dost na to, aby si jich vycvičené ucho nevšimlo.
"Snad si tady někdo nemyslí, že je nenápadný." zašeptala jsem bez toho, abych se otočila. Postavil se vedle mně.
Z podkápě se na mě nevesele zašklebil. "Jak to děláš, že mě vždycky slyšíš?" zabručel. "Areme, je těžké tě neslyšet když dupeš, jako bys chtěl vzbudit celé město..."
Sundal si kapuci a zkoumavně se na mě podíval zelenýma očima. Jeho zlaté vlasy měly v matném světle z lamp barvu karamelu. "Jsi nervózní." poznamenal.
Znal mě tak dobře. Nebylo se čemu divit, vyrůstali jsme spolu už jedenáct let. Aremovi bylo devatenáct, o dva roky víc než mně. Na jeho poznámku jsem neodpověděla, protože byla pravdivá.
"Neděláš to poprvé" zašeptal, jako by mě to mělo uklidnit. "Ne, ale pokaždé je to stejně hrozné."
Arem se zadíval na budovu na opačné straně ulice "Tohle by Iko slyšet nechtěl." řekl vážným tónem, jemu tak nepodobným. "Vždyť já vím, že ty mu to nepovíš." opáčila jsem. Arem se na mě usmál a stisk mi rameno. Nachvíli jsem pocítila vděčnost za to, že je tu se mnou on, a nikdo jiný z našeho rábu. "Jsi připravená?" nebyla jsem. "Samozřejmě, jsem připravená"
Arem spustil ruku z mého ramene a spojil dlaně. Špičky prstů směřovali k domu před námi. Sledovala jsem jeho ruce. Měl světlou kůži, stejně jako já, ale od konečků prstů až nad zápěstí byla černá, jako nejtmavší noc. Začal odříkavat mantru. "Mám tři jména, jedno pro minulost, druhé pro budoucnost a třetí pro sebe. Má jména vyvstala z popele."
Uvědomila jsem si, že příště to budu říkat s ním. Zatím na to nemám právo. Sepjala jsem ruce a namířila je na na barák, stejně jako předtím Arem.
"Měj žhavý oheň a suché dřevo, Etrey" popřál mi. "Měj žhavý oheň a suché dřevo, Areme." Odpověděla jsem mu. Slyšela jsem zašustit jeho plášť a když jsem spustila ruce, už vedle mě nestál. Zhluboka jsem se nadechla a pomyslela si, jak moc nesnáším tuhle část své mise.

Rozhlédla jsem se po hlavní ulici a znovu si nasadila kápi. Nechala jsem rukávy sklouznou, aby mi přikryly konečky černých prstů a přešla jsem dlážděnou cestu, jako by se nic nedělo. Z okna temné budovy se prodíralo zkrz závěsy světlo. Přitočila jsem se k parapetu a opřela se o zeď. U toho pohybu jsem se výrazně zakymácela, aby si případný pozorovatel myslel, že se tu jen nějaký vrávoravý ožrala snaží najít oporu v kameni.

Moje oči skryté stínem kapuce nahlédli mezerou mezi černými záclonamy do srdce domu. Na podlaze za sklem se prostíral červený koberec a na něm stál pěkný dřevěný nábytek: malý stůl a židle. Kdokoli jiný by snad obdivoval práci dotyčného řezbáře, nebo by se nechal unášet pohledem na krásné obrazy vyvěšené na bílých stěnách. Ale já ne. Hledala jsem jen jediné: dřevo.
Bylo tam. A byla tam látka, která hoří. Byly tam police knih, které hoří. A někde tam byl člověk...trhavě jsem se nadechla. Nesmíš myslet proběhlo mi hlavou. Odvrátila jsem se od okenice.
Tiše se ke mně nesl hluboký chrčivý hlas z jedné ze stran ulice. Prozpěvoval jakousi opileckou odrhovačku a stále se přibližoval. Předstírala jsem pád do postranní uličky vedle baráku. Jakmile jsem se ocitla ve stínu, moje pohyby se zmněnily. Natáhla jsem ruce s černými prsty nad hlavu a přejížděla nimi malé mezery mezi kameny ve zdi. A pak, bezmyšenkovitě, jako pavouk, jsem začala šplhat. Kdyby mě někdo viděl, připomínala bych mu stín plazící se vzhůru po kamenné zdi.
Rychle jsem se dostala na střechu. Došková. Dobře hoří. Obyvatel toho domu si možná zasloužil svůj osud, jestliže má doškovou střechu.
Přikrčená jsem čekala na Arema, jako černý havran sedící na cizím domě. Kolem mě se zvedl lehký větřík a zvlnil mi plášť. Nachvíli jsem se zadívala do nebe na nespočet hvězd a tři velké měsíce. Vítr si pohrávál s mými dlouhými vlasy. Proplétal se mi kolem obličeje a hladil mě po tváří, jako starý známý který přináší svobodu. Etrey. To jméno znamená vítr. Změnu. Je to moje jméno.
"Etrey!" sykl na mě komín. Zamrkala jsem. Arem se skrýval v jeho stínu. Přiblížila jsem se k němu a řekla mu, co si myslím. "Střecha, bude to střecha." Mohutný stín se smaragdovýma očima roztržitě přikývl. "Vidělas vevnitř lidi?" Otázal se. "Ne, ty?" "Tři" odpověděl zachmuřeně. Nenechala jsem se moc vyvést z míry, ale zarazilo mě to. "Měl být jen jeden." Podotkla jsem. Oba jsme ale věděli, že teď nemůžeme couvnout. Iko nám řekl dost jasně, že je potřeba to udělat dnes. Ti dva lidé zaplatí za náhodu, která je tuto noc přivála do domu s doškovu střechou.
"Oba jsou to muži." řekl a já pochopila proč. Žádné ženy ani děti. Trochu se mi ulevilo. Arem pokračoval "Zdá se mi to divné. Iko říkal, že na dnešek nemá ten chlap naplánované žádné návštěvy. Jejich zchůzka ale vypadala dost plánovaná" Odmlčel se. "Jak to myslíš?" svraštila jsem čelo. "Bavili se o něčem nad knihama, jako by je chtěli koupit nebo tak."
Pokrčila jsem rameny "Zkusíme je nechat utéct, když to půjde, víc udělat nemůžem." Přikývl.
Pak se na mě podíval. Znala jsem ten pohled. Bála jsem se ho, přestože patřil Aremovi, jednomu z mých nejbližších si-rabu. Ten pohled říkal: Je čas.
Tohohle okamžiku se děsím ve svých snech, pokaždé když má přijít. Vytáhla jsem křesadlo z váčku a nachvíli ho podržela ve svých černých prstech. Ve svých sežehnutých prstech. Arem nic neříkal, nechal mi prostor pro moje myšlenky, ale podal mi březovou kůru, jako by mi připomínal, že to pácháme společně. Položila jsem březovku na došky a sedla jsem si tak, abych chránila to místo proti větru, který mi později pomůže rozšířit požár. Vzala jsem do ruky černý nůž a zkušeně jsem udělala do dřevěné došky třísky, aby měl oheň vzduch. Ten muž pod námi je vrah. Připomněla jsem si. Pak jsem obřadně zamumlala "Mé třetí jméno vyvstane z popela. Dnešní noc budu jiskrou. Dnešní noc budu ohněm. Dnešní noc budu Fénixem." A škrtla jsem.