Sedmnáctiletá Etrey žije v bizardním světě ohnivých bohů, kam se dostala po své smrti na Zemi. Byla vycvičena k tomu stát se bojovníkem, žhářem a Fénixem. Postupně zjišťuje, že je pro ní čím dál tím těžší důvěřovat lidem, které miluje. Kolem se hrom...
Kratší kapitola na seznámení s postavami 😉. Kolem cesty se tyčily nádherné hory, jejich kámen měl světle modrou barvu. Byly porostlé borovicemi, mezi kterými se čas od času proháněly poryvy větru. Sledovala jsem jestřáby, jak se prohání nad vrcholky stromů.
Arem jel vedle mě na koni a tiše si pohvizdoval. Kolébala jsem se do rytmu jeho písně a klapání podkov. Ráb byl vzdálený deset minut jízdy na koni od místa, kde jsme se právě nacházeli. Vzpomínkami jsem bloudila v hořící budově s polauky a snažila jsem si vybavit detaily, které bych mohla později nahlásit Ikovi. V tom jsem si uvědomila, co Arem píská. Hose of the rising sun. Píseň ze Země. Bodlo mě u srdce.
„Areme, změň repertoár, prosím." Ignoroval mě. „Areme!" natočil se ke mně a zašklebil se. Začal pískat víc nahlas. „Ty jsi děsnej, fakt." Nakčil nos „Budu předstírat, že jsem to neslyšel." A vesele pokračoval.
Pobídla jsem Sidu, svojí hnědou klisnu, a lehce jsem ho praštila do boku loktem. Zasmál se a šťouchanec mi vrátil. Zdál se mi bledší než obvykle „Jsi v pohodě? Vypadáš divně..." předstíral, že se urazil. „Takže nejenom že jsem děsnej, já i děsně vypadám." Uchechtla jsem se. Arem pokračoval svůj monolog legračně vysokým hlasem. „Nikdo tady ani nedoceňuje mou nadpřirozenou dokonalost...co si má člověk jako já počít mezi tou bandou neurvalců?" Zadíval se na mě pronikavě zelenýma očima. „A ty...jsi ze všech nejhorší." Pozvedla jsem obočí a smrtelně vážným hlasem jsem prohlásila „Když jsi se před týdnem snažil uhasit svou hořící zadnici, netvářil ses tak povýšeně..." vzpomněla jsem si na okamžik, kvůli kterému si ho budeme ještě dlouho dobírat a ramena se mi začala třást potlačovaným smíchem.
Arem se zakabonil „Za prvé mi hořel plášť, ne pozadí..." chtěl pokračovat, ale já jsem to nevydržela a začala jsem se smát nahlas. Vysloužila jsem si další šťouchanec do boku, ale ani ten mě neodradil od upřímného smíchu. Arem se nakonec lehce pousmál „přiznávám, že to mohlo působit lehce komicky." Podívala jsem se do jeho krásného obličeje a pokývala jsem „Ano, LEHCE komicky to působilo..." Na chvíli jsme se na sebe jen usmívali, já se stále pochechtávala.
Oba jsmee ztuhli, když se ze zatáčky ozvaly utíkající kroky. Podle zvuku jsem poznala, že jsou to dva lidé. Rychle jsme se na sebe s Aremem podívali. Jsou to naši? Bylo to možné, přestože nám většinou naproti nechodili.
V zápětí se zpoza stromů vynořily dvě běžící postavy. Měli černé pláště stejně jako já s Aremem. Lidi z rábu. Okamžitě jsem je poznala - vepředu těžkopádně, ale vytrvale běžel Eljo, druhý nejstarší po Aremovi. Po jeho pihovaté tváři stékaly kapičky potu a zrzavé vlasy mu neustále padali do čela. Měl dost velký nos, husté obočí a vypadal nebezpečně, jako vždy. Jeho hnědozelené oči zazářili, když nás viděl. Eljo byl pro mě jako bratr, dostal se do rábu stejný den jako já. Přestože byl němý jsme si perfektně rozuměli .
Za ním ze všech sil pádila malá postavička, Livio. Livio bylo jen šest let, tolik kolik mně, když jsem se sem dostala. Žila tu už rok a všichni jsme ji bezmezně zbožnovali. Byla to nejmilejší stvoření, co jsem znala. Měla černé kudrnaté vlásky a tmavě hnědé bezelstné oči. Postavu měla maličkou, ale byla rychlá a schopná, takže když se tu objevila, Iko ji hned přibral do rábu.
Oba k nám zadýchaně po cestě dosprintovali a trhavě se zastavili asi metr před koňmi. „Js...jsme...hesss.....jssme první???" sýpala ze sebe Livio. Musela jsem se pro sebe usmát, když jsem viděla její nadšní. „Asi ano." Odpověděl Arem nechápavě. Eljo se na nás tiše zadíval s úsměvem, který by každého, kdo ho nezná přiměl na útěk. Zpomalili jsme s Aremem koně, aby se ti dva mohli vydýchat.
Z modrých skal napravo se ozval divoký výkřik „Neeee!!!!" Prudce jsem se otočila za tím zvukem a spatřila jsem nahoře na modrých skalách dvě vysoké postavy. Vrhly se dolů ze srázu, jakoby si chtěly zlomit vaz. Mohutnými skoky napůl sbíhaly, napůl sjížděly po stěně skály. Tam, kde by si jakýkoli člověk udělal z kostí kaši, jejich pohyby byli naprosto neohrožené a elegantní. Akati a Naid.
Během deseti vteřin byli u nás. Akati, moje nejlepší kamarádka, se nevesele šklebila na zrzavého Elija. Ten se na ní ale radostně ksichtil ve vražedném úsměvu. Akati měla tmavou kůži a čokoládové vlasy po ramena. Z pod ofiny nás všechny vyzývavě probodávaly hnědé oči. Přes plné rty se jí táhnul rudý škrábanec. Ten předchozý výkřik ze skal patřil jí, divoký stejně jako její povaha. Za Akati kráčel dlouhými kroky Naid. Ten měl nasazený podezřívavý výraz a jeho šedé oči si prohlíželi všechny ostatní. Měl černé kudrnaté vlasy a jizvu přes levé obočí a tvář. Byli jsme tu všichni. Všichni děti z rábu.
„Co se tady dějě?" zeptal se konečně Arem na koni vedle mě. Akati nasupeně odpověděla „S Naidem se teď budem starat tři dny o kuchyň, to se děje." Nadzvedla jsem obočí. Malá Livo, které se teď již téměř podařilo normálně dýchat spustila přerývaným hláskem „Iko řekl...řekl, že kdo prohraje myje nádobí......a vaří další tři dny." Nadechla a vítězně na mě a Arema vzhlédla, hrdá na svůj výkon. Když Akati uviděla její nadšení, nechala svůj vztek opadnout a jen protočila oči v sloup a zabrblala něco o tom, že měli s Naidem těžší cestu. Naid stál tiše za ní, jako stín. Při pohledu na Livio mu v koutku úst pohrával nepatrný úsměv.
„Gratuluju." kývla jsem směrem k výtězům. Livio se na mě zadívala s nadšením v očích „ Ukaž mi prsty, prosíím." Polkla jsem, ale nechala jsem jí, ať se mi podívá na ruce. Natáhla jsem je dolů z koně a Livio se opatrně přiblížila a zkoumala jejich novou čerň. Ve tvářičce se jí zračilo něco mezi úžasem a hrůzou. Všichni ostatní jsme pocítili, že je špatně, jak dychtivě chce vidět ten podpis vraždy. Ona ještě nechápala jeho plný význam. Ale každý z nás starších už byl někdy ohnivákem a všichni jsme nesli na rukou větší nebo menší znamení smrti.
„Mám hlad, že bych snědl vlastní žaludek." Poznamenal Arem do napjatého ticha. Hodila jsem po něm vděčný pohled a narovnala se zpátky do sedla. „Tak jedem, Iko už bude netrpělivý." Poznamenala jsem. Na chvilku mě napadlo, že bych mohla říct ostatním o polaucích, ale rozhodla jsem se počkat až do rábu. Zbytek cesty příjemně ubíhal za neustálého hovoru, smíchu a pár poznámkách o Aremově hořícím zadku.
Po čtvrt hodině jsme dorazili na místo. Mezi skalami tu ležel velký šedý dům postavený ze dřeva a kamene. Obklopovali ho jehličnaté stromy a mnoho pěšinek, které se od něj rozbíhaly jako pavučiny do všech stran. Byl dvoupatrový a na pravé straně se opíral o skálu, jako by si tam před dlouhou dobou lehl, unavený, že své vlastní tíhy. Zespoda se po něm plazily popínavé rostliny a sametově zelený mech. Ráb. V červených dveřích stál náš učitel, vůdce a covrabu, Iko. Byl to ten nejdůstojnější člověk jakého jsem za celý život poznala. „Táhnete se jako banda hnoje, lenoši." Zahulákal na nás. Přísahám, že je většinou důstojnější.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
