JARO - Služebníci bohů (Pozastaveno)

OŠKLIVÉ PŘEKVAPENÍ

Vůbec jsem nebyla vyspalá. Kromě celonoční stráže nad hořícím domem mě včera večer unavilo dlouhé sepisování poznatků o polaucích, které jsme měli s Aremem za úkol. Za poslední dva dny jsem naspala tak šest hodin.

„Hej, vstávej lenochu!" Měla jsem hlavu přikrytou polštářem. Blbě se mi dýchalo, ale rozhodně to bylo příjemnější, než poslouchat Akati.

„To se se mnou ani nerozloučíš!?" Něco jsem zamumlala a vrávoravě jsem vylezla z postele. Livio už byla pryč a Akati stála oblečená u dveří. Zívla jsem „No jo, buď na sebe opatrná. Čau."

Z legrace nasadila přísný výraz a něco po mně hodila. Než jsem stačila uhnout, praštila mě do obličeje moje vlastní bota. Zasmála se.

To mě dost probralo, takže jsem jí věnovala -já tě asi zabiju- výraz. Zářivě se usmívala, až to bylo nakažlivé. „Bála bych se, že tu něco vyvedeš, ale vím, že se o tebe Arem postará." Mrkla na mě laškovně.

„Co s Aremem?" Zívla jsem nechápavě. Akati se opírala o rám dveří a v ruce potěžkávala mou druhou botu. Záškodnicky se křenila. „Netvař se tak nevinně zlatíčko, dobře jsem viděla, jak se po tobě celý večer koukal."

Nevím proč, ale ta poznámka mě dost vyvedla z míry. Akati viděla, že jí na to nehodlám nic říct a tak pokračovala „Ne, počkej. Vlastně se bojím, že něco s Aremem vyvedete. Hlavně..."

„Kdo co vyvede?" ozvalo se za jejími zády. Super. To jsem opravdu nepotřebovala.

„Eeeee... ahoj Areme!...No...zrovna jsme si tady s Etrey říkali, že jste...že jste...odvedli včera dobrou práci. Že jste dobrý pár a že nikdy nic...neprovedete?...chápeš?" Viděla jsem, jak se za mojí kamarádkou objevila Aremova blonďatá hlava. Co to Akati do háje plácá? On ale nevypadal, že by ho to vyvedlo z míry.

„Myslíš, že jsme dobrý pár?" podíval se na mě s nadzdviženým obočím. I když se žertovně usmíval, viděla jsem, že mu záleží na mojí odpovědi. Neměla jsem ale nejmenší tušení, jaká by měla být. V břiše mi poletovali motýlci.

„Já.." Akati mi skočila do řeči. Na vteřinu jsem jí byla vděčná, ale pak jsem uslyšela, co vlastně říká. „JASNÝ! Ten nejlepší! Hodně se k sobě hodíte! Jako pár...při boji a tak..." Vrhala po nás na střídačku významné pohledy a usmívala se od ucha k uchu. Co to sakra dělá?

Arem se napjatě zasmál a zkoumavě se na mě podíval. Nervózně jsem mu věnovala omluvný výraz. Odvrátil oči jinam a najednou měl na spěch. „Jo definitivně jsme dobrý pár při boji. Mám vám vyřídit sraz za pět minut dole...čau!" rychle se otočil a zmizel mi z dohledu.

„JÁ TO VĚDĚLA!" pronesla triumfálně Akati. „Nehulákej tak!" zasyčela jsem na ní, ale ona se radostně šklebila.

„Co jsi jako věděla? Jak mě pořádně rozhodit?" mrskla jsem po ní botu. Akati si toho nevšímala a přecházela po pokoji „Ó můj bože...ten ale zrudl..." mumlala si pro sebe vesele.

„To není vtipný."

Vyslala ke mně šťastný výraz. „Arem se nám zamiloval..." při slově zamiloval se ve mně vzedmula vlna emocí, ale nedokázala jsem je rozeznat. Navíc to byla pěkná blbost.

Akati se konečně přestala tvářit, jako by vyhrála turnaj. Pořád se usmívala, ale teď už normálně. „No nic, drahá Etrey, my dospělí máme povinosti. Musím se s tebou rozloučit."

„Aha...tak to jooo, když jseš tak dospělá..." brblala jsem.

Objala mě a zašeptala „Mrzí mě, že nemůžu být tvým usunem, ty víš že jo. Hlavně to zvládni, prosím. Není to tak jednoduchý, jak to vypadá. Etrey hrozně se omlouvám, že tu nebudu. Ale nebyla to moje volba..." náhlá naléhavost v jejím hlase mě přiměla jí konejšivě stisknout, i když bych jí před chvílí nejraději zakroutila krkem. Bude mi moc chybět. Až se příště setkáme, taky budu dospělá. Nebo mrtvá.