JARO - Služebníci bohů (Pozastaveno)

PŘÍBĚHY

Při poslední úpravě jsem dodala ilustrace k prvním kapitolám, tak je zkoukněte, jesli jse je ještě neviděli. Příjemné čtení!

Sesedla jsem ze Sidu a podala jsem uzdu malé Livo. Zbožňovala zvířata a já jsem si byla jistá, že o Sidu bude dobře postaráno. Koně se neklidně ošili, když se oblohou donesl divoký řev. Byl tlumený vzdáleností, ale přesto jej nešlo zaměnit. „Draci..." zašeptala Akati.

Pohlédla jsem na ztemnělé nebe, z jihu se zahalovalo bouřkovými mraky. V duchu jsem se pokárala, že jsem si vlhkosti ve vzduchu nevšimla dříve. Nebem se rozneslo další hrdelní zařvání, tentokrát doprovázené hromem. Livio uklidňovala koně a vedla je za dům do jeskynní stáje. Ve vrcholcích borovic se prohnal závan větru a nebe potemělo.

„Hoďte sebou!" zavelel Iko zevnitř. Pospíšla jsem si k červeným dveřím, abych unikla dalšímu ledovému poryvu větru. Ostatní, až na Livio, mě následovali do vstupní chodby. Byla to podlouhlá místnost rámovaná botníkem a prázdnými věšáky, kam si teď všichni věšeli své pláště. U stropu vysela stínová lampa, vydávala měkké žluté světlo.

Zula jsem si boty a šla jsem za Ikem do do hlaví místnosti s kruhovým stolem z černého dřeva. Na něm stálo sedm kouřících hrnků naplněných voňavým čajem z rudého mechu. Posadila jsem se na své místo u okna akorát ve chvíli, kdy po skle začali stékat kapky deště.

Všichni se za doprovodu vrzání židlí usazovali, ale nikdo nemluvil. Kolem panovala příjemná atmosféra. Pomyslela jsem na Livio, která ve stáji sama za bouřky uklidňuje koně, ale věděla jsem, že bych jí od tamtud neodtáhla ani násilím. Pravděpodobně tam i přespí, aby vyděšená zvířata měla společnost.

„Etrey, můžeš mluvit." Vytrhl mě z přemýšlení Iko. Chtěl po mě hlášní. Uvědomila jsem si, že mu hraje do karet, že tu Livio není. Byli věci, co by slyšet neměla. Sevřela jsem černé prsty kolem hrnku s čajem a začala jsem přeříkávat události posleních dvou dnů.

„Po tom, co jsme se od vás s Aremem oddělili jsme zamířili k městečku Lim, kde jsem měla za úkol jakožto fénix zapálit domov jistého muže jménem Zemo. A Zemu spolu s ním." Rozhlédla jsem se po ostatních. Pozorně naslouchali, včetně Ika, který usrkával čaj a zkoumavě na mě upíral pohled. Pokračovala jsem klidným hlasem „Cesta proběhla podle plánu, na místo jsme dorazili k večeru. Počkali jsme, až město usne. Klid nastal kolem dvanácté. S Aremem jsme se rozdělili kvůli prozkoumání vchodů a oken, jako to děláme vždycky." Z venku se ozval hrom až sebou Akati a Arem škubli. Iko souhlasně pokýval a já opět spustila „Po pár minutách jsme se podle zvyku sešli na střeše, Arem hlásil dva neznámé muže. Mluvili s cílem v zadní části domu. To jsme ještě nevěděli, co jsou žač." Na chvíli jsem se odmlčela a napila se teplého čaje. „Podpálila jsem střechu, bez problémů, byla došková. Vešli jsme zadním vchodem do budovy a já jsem klíčovou dírkou zjistila, že ti dva mají stínošaty a roušky." Všichni zpozorněli. Zachytila jsem překvapení i v Naidových šedých očích, které většinou neukazovali žádné emoce. Viděla jsem jim otáku vepsanou ve tvářích. „Ano, byli to polauci, jak jsem brzy zjistila podle černých prstů." „Co jste udělali?" otázal se Iko a provrtával mě svým sečtělým pohledem. „Když začal poplach, vtrhli jsme dovnitř, jiná možnost nepřipadala v úvahu. Polauci zrovna přebírali od Zemi knihy, ale vpádem zaskočeni nebili. Zemu jsem rychle odpravila nožem, mezitím co se jeden polauk pral s Aremem. Druhý utekl i s knihami." Iko mě zastavil „Viděli jste ty knihy? Co v nich bylo?" Zdál se mi trochu napjatý. Oplatila jsem mu pohled „Neviděli, nic. Všechny ostatní knihy v tom domě shořeli." Pocítila jsem, že mě něco v Ikově výrazu znepokojuje, ale pokračovala jsem.

„Arem byl škrábnutý do ramene, nic vážného. Hodila jsem po polaukovi nůž, ale zasáhla jsem jen lopatku. Dům se začal bortit a my museli uniknout. Polauk v tom znatku utekl." Akati měla ve tváři vepsaný výraz zaskočení. Jen zřídkakdy se stalo, že bychom já a Arem někoho neporazili.