Sedmnáctiletá Etrey žije v bizardním světě ohnivých bohů, kam se dostala po své smrti na Zemi. Byla vycvičena k tomu stát se bojovníkem, žhářem a Fénixem. Postupně zjišťuje, že je pro ní čím dál tím těžší důvěřovat lidem, které miluje. Kolem se hrom...
Skrývali jsme se s Naidem pod horským převisem. Nad námi burácela obloha. Typovala jsem to na tři draky, ale podle řevu to nikdy nešlo poznat. Snažila jsem se poplácáváním uklidnit Sidu a Hani, ale i přes veškeré mé snahy se koně neklidně ošívali a ržáli.
Naid vedle mě potichu klel. „Co sakra dělají takhle moc na jihu?" Zavrtěla jsem hlavou „Nevím, asi loví..."
Zneklidněně se na mě podíval. V očích mu bylo vidět, že si pokládá stejnou otázku, jako já. Jsou osedlaní? Jedou na nich ohniví bohové?
Jediné, co se teď dalo dělat, bylo nevylézat z úkrytu. Vzpomněla jsem si, jak jsem jednou viděla draky lovit, a udělalo se mi zle.
Stála jsem tenkrát na kraji lesa s Aremem a oba jsme hleděli na louku, kde se páslo stádo krav. A pak přišel ten řev.
Ohlušující řev, který proťal oblohu a z nebe se vynořili dva ohromné, temné stíny. Mohli mít tak dvacet metrů na délku, a to nepočítám ocasy. Byli černí, jako nejtmavší noc a jejich křídla vrhala stín na celou pláň.
Snesli se k vyděšenému dobytku, kroužili pár metrů nad zemí. Sem tam nějakou krávu sevřeli do svých drápů a tím ji usmrtili. A pak po zbytku stáda začali chrlit oheň.
Ve svém životě jsem viděla jen málo horších věcí, než bolestí šílený dobytek, řvoucí v nekonečných agóniích muk. Naráželi do sebe, naráželi do stromů, mezitím co jim maso za živa stravoval oheň. Draci je náhodně sbíraly ze země a pak je z výšky zase pouštěli dolů. Tehdy jsem se naprosto zhroutila a Arem mi musel zakrývat pusu rukou, aby mě draci neslyšeli brečet. Kdo chce, ať si to vykládá jako slabost. Jenomže já tam byla a vím svoje.
Musela jsem se otřást, abych ze sebe tu vzpomínku vypudila a abych přestala myslet na Arema, který možná právě umírá. Naid mě starostlivě pozoroval. „Jsi v pohodě?" Prudce jem kývla a vrátila jsem se k uklidňování koňů. Řev slábl, ale nebyl o nic míň děsivý, než před chvílí.
Konečně jsme je zahlédli. Opravdu byli tři a mířili oblohou pryč od nás, víc na jih. Jako poslové smrti odplouvali oblohou někam do neznáma.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Obrázek je z pinterestu, není můj.
Zahleděla jsem se na protější svah a na chvíli se mi zdálo, že vidím rychlý pohyb, ale asi to bylo jen nějaké vyplašené zvíře. Pustila jsem to z hlavy.
***
Brzy jsme s Naidem byli zpátky na cestě. „Etrey, než se potkáme s tou pumou, musíme se ještě umít." Jeho poznámka mě zaskočila „Cože?"
„No, tu jizvu mám kvůli vlastní blbosti. Hned po zraku se ty kočky nejvíce orientují čichem. Po cestě je jezero, tak se sebe umyjeme pach potu a koní. Zbytek cesty můžeme jít pěšky, bude to už jenom kousek." „Dobře." Kývla jsem.
