JARO - Služebníci bohů (Pozastaveno)

DĚSY LESA

Svět jako by se zpomalil.

Vnímala jsem každý pohyb tří postav ve stínošatech, které se k nám nezadržitelně blížili.

Dva z polauků už jsem dříve potkala, takže jsem věděla, co mám zhruba čekat. Trochu jsem chápala jejich styl boje. A taky jsem věděla, že je nemám šanci porazit.

Zrovna ti dva, moji nemilí známí, se vrhli na Naida.

Proti mně vyrazila poslední postava, a i když jí nebylo přes roušku vidět do obličeje, snadno jsem poznala, že je to dívka. Možná o pár let starší než já, ale furt holka.

V životě jsem nepoznala ženu, co by mě v souboji porazila. To je fakt, nemyslím to nijak povýšeně, nebo sebestředně.

Zároveň to ale neznamená, že bych si dovolila ztratit obezřetnost. Rychle jsem ji hodnotila, mezitím co se ke mně blížila jako blesk.

Byla hbitá, silná, odvážná...neopatrná. Bezhlavě sekla po mém rameni, takže jsem ránu lehce zachytila tesákem. Při švihnutím celé mé paže její dýka odletěla někam do strany.

Proboha, to snad neumí držet zbraň? Žena bolestně sykla, což mohlo znamenat jen jedno: měla poraněné zápěstí.

Překvapivou rychlostí se vrhla po mých nohách, což jsem opravdu nečekala, a nějakým úžasným chvatem se jí podařilo shodit mě na zem. Plynulým kotoulem mě zalehla a začala mě škrtit, ale z bolestného výrazu v obličeji jsem viděla, že jí poraněné zápěstí vskutku moc nepomáhá. Začala jsem marně lapat po kyslíku, ale ona stisk jen zesílila.

Vykopla jsem nohama a podařilo se mi ženu secvaknout v drtivém sevření nohou. Švihla jsem celou vahou těla a naše pozice se rychle obrátily. Musela jsem se trhaně nadechnout vzduchu a na chvíli jsem si plně uvědomila, jak moje plíce nasávají čerstvý kyslík. Ve stejný okamžik má pěst uštědřila ženě prudkou ránu do obličeje, až to nechutně zapraskalo. Napřahovala jsem se pro další, ale někdo mě hbitě chytil za zápěstí a strhl dozadu.

Přistála jsem na zádech a čísi noha mě kopla do spánku.

Pak se mi zatmělo před očima.

***

Zdálo se mi, že něco slyším.

„......vážně!.......musí......živá! Jinak nepřijde!...jen holka....Teodore, ty seš vůl!...Málem jsi jí ukopl hlavu!....ne!..ne!."

Doufala jsem, že to brzy skončí...ten hlas mi duněl v mozku, jako poplašný zvon.

Co se děje? Hoří? Proč proboha ten hlas vyvádí? Kde jsem?

Mami?                        Tati?

Ne...ty jsou mrtví...jsem taky mrtvá?

„Žije!" Prohlásil někdo triumfálně. Pokusila jsem se mu říct, ať mě nechá na pokoji, že chci spát. K mému vlastnímu zděšení ze mě vyšlo jen slabé zaskuhrání.

Někdo se mnou začal třást.

„Seš magor?! Vůbec na ní nešahej!" Vykřikl hlas cizí dívky. Vlastně mi bylo jedno, čí hlas to je, hlavně, že se mnou ten člověk přestal třást. V duchu jsem té dívce poděkovala.

Počkat......dívka, co mě škrtila. Nedostatek vzduchu, polauci, kopanec do hlavy, tma.

Všechno se mi v hlavě začalo konečně srovnávat. Kde je Naid?

„Naide?" zachraptěla jsem. Zaostřila jsem zrak a moje oči spatřili čísi klečící kolena v tmavé trávě. Ležela jsem na boku na tvrdé zemi.