Destiny

× Chapter 1 ×

Konečně konec posledního dne školy, dlouhé letní prázdniny přede mnou. Nedočkavě jsem přešlapovala u školy a čekala, až pro mě mamka přijede, když v tu mi zazvonil telefon.

„Hm, nová zpráva,“ pomyslela jsem si.

Dnes nepřijdu domů, musím pracovat. Zajdi si nakoupit, ať máš co na večeři. -Máma

„Jak jinak,“ povzdechla jsem si. Tohle je celá moje máma. Nebyl by jeden celý den, který by se mnou strávila. Chápu, že musí pracovat a vydělávat, ale tohle už je prostě moc. Bohužel už jsem na to zvyklá, protože takhle to mám už od svého narození. Táta nás opustil, když jsem byla malá a mámu jsem ve svém životě viděla jen zřídka. Když jsem byla menší, tak mi to strašně vadilo a nebyl by den, který by jsem kvůli mámě neprobrečela, ale teď už jsem dost velká na to, abych se o sebe dokázala sama postarat.

Zahodila jsem telefon zpět do kabelky a svižným krokem šla k nedaleké autobusové zastávce. Tam jsem si s nechutí sedla na zrezlou, stoletou lavičku a znovu čekala. Zanedlouho se za zatáčkou objevil čumák autobusu. Zaštrachala v kabelce a vytáhla modrou legitimaci a rázem jsem nastupovala.

„Home, sweet home,“ vydechla jsem nasátý vzduch domu. Kéž by mi tato vůně připomněla krásné vzpomínky se mnou a mámou. Spíše mi tahle vůně připomíná prázdnotu. Prázdnotu, kterou uvnitř chovám.

Odložila jsem si kabelku ze školy na komodu v chodbě a ze železné misky vedle si vzala klíče od auta. Ještě jsem si vyměnila nepohodlné černé podpatky za botasky Adidas a znovu vyrazila ven. V autě jsem se spokojeně zavrtala do pohodlné kožené sedačky a na cestě do supermarketu si pouštěla písničky na plný pecky.

„Dneska si asi udělám špagety, to postačí,“ zabrblala si jen tak pro sebe a šla nakoupit potřebné ingredience.

S taškou s nákupem jsem se odebírala pomalu k autu s rukou štrachající v kabelce pro klíčky. Na chvíli jsem se zastavila v půlce cesty a koukla na oblohu, která házela na zem oranžové odlesky zapadajícího slunce. Přenádherná scenérie, nad kterou mě vytrhnul pocit, že mě někdo sleduje. Hbitě jsem se otočila dokola, ale kolem sebe nikoho podezřelého.

„Už jsem asi i paranoidní,“ zasmála jsem se pro sebe a pokračovala dál k autu, jenže ten nepříjemný pocit na zátylku, pocit, že mě někdo sleduje, nepřestával. Znovu jsem se tedy ohlédla a konečně ho uviděla.

Stál u rohu marketu v černé mikině s kapucí přes hlavu a koukal přímo na mě. Přes záda mi přeběhl mráz. Dala jsem se zpátky do kroku, rychle nasedla do auta a vyjela domů. Celou cestu mě sledovalo nějaké auto. Byla jsem vyděšena k smrti, ale přesto jsem se snažila sama sebe uklidnit tím, že mě nikdo nesleduje, že prostě jenom jede stejným směrem.

Bála jsem se rovnou zastavit u domu, tak jsem ještě jednou rychle objela blok a poté zastavila a zajela do garáže. Auto jsem nikde neviděla, tak jsem vyšla z auta a svižným krokem se vydala ke vchodovým dveřím. Odemkla jsem si a vešla dovnitř, jenže když jsem chtěla dveře zavřít něco mi v tom zabránilo. Něčí černá bota blokovala, aby se dveře zavřeli.

„Co?!“ vyjekla jsem zděšením a na dveře ještě víc zatlačila, jenže člověk na druhé straně byl značně silnější, až mě kompletně ode dveří odhodil. Zakopla jsem si o vlastní nohy a spadla na zem. Igelitová taška s prásknutím dopadla na zem a všechno se z ní vykutálelo.

Ve dveřích stála černá silueta namakaného chlapa. Rychle jsem se šoupala po zadku dozadu, pryč od něj, ale on mě vždy pár kroky dohnal.

„Ne!“ zaječela jsem, když mi chytil nohu a rychle s ní cukla. V mžiku jsem byla opět na nohou a utíkala nahoru do svého pokoje. Tam jsem se snažila zabarikádovat dveře a utéct oknem.