Destiny

× Chapter 2 ×

„Angie! Angie vstávej!“ třásl se mnou Nathaniel.

„Co? Co?“ probrala jsem se okamžitě. Venku již byla tma.

„Tohle se ti líbit nebude, ani omylem.“

„Co se děje?!“ znejistila jsem, znovu na smrt vystrašená.

„Jsou tu dva Algarové, to jsou ti špatní. Nějakým záhadným způsobem zjistili, že jsme tě našli první. Na nic se neptej, jediný co musíš udělat, je přežít.“

„Pře-přežít?“ vykoktala jsem.

„Angelino, tohle není žádná sranda. Oni ti chtějí ublížit,“ zatřásl se mnou ještě jednou, pro jistotu, že jsem vzhůru. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Stáli jsme na velkém parkovišti za pumpou, nevím kde.

„Co mám dělat?“ zašeptala jsem.

„Zůstaň v autě a já se o ně postarám. Skrč se dolů, ať tě nevidí,“ řekl a vylezl z auta. Já jsem se skrčila pod sedačku a modlila se, aby to byl jenom zlý sen.

„No tak hoši, víme o co se jedná, tak na co to nějak zdržovat, huh?“ uslyšela jsem Nathaniela jak mluví hlasitěji. Najednou jsem ale uslyšela cizí chraplavý hlas. „Nathanieli, znovu se setkáváme.“
„A já jsem zklamán, že musím zase vidět ten tvůj odpornej ksicht.“ syknul Nathaniel.

„Dej nám jí,“ vložil se do toho i třetí mužský hlas.

„Jo hele, to nepůjde.“
„Ale půjde,“ zachraplal ten cizák a pak už se ozývaly jen samé výdechy a steny z boje.

Zvědavost mi nedala a tak jsem pomalinku vykoukla skrz okýnko. Uviděla jsem docela hrubý boj dvou na jednoho. Z nějakého nejistého důvodu mi Nathaniela přišlo příšerně líto.

„Nate,“ vydechla jsem, když mu hrubě udeřili pěstí do žaludku. Najednou se na mě ten jeden podíval. Oh ne! Hbitě jsem sklonila hlavu zpátky dolů.

„Ta holka je v tom autě!“ zařval ten cizák. NE! NE! Rychle jsem přelezla na druhou sedačku a vylezla z auta ven.
„Kde jsi?!“ zařval, když otevřel dveře a já nikde. Mé tělo produkovalo obrovskou dávku adrenalinu.

„Angie, utíkej!“ uslyšela jsem Nathaniela. Mé nohy automaticky vytryskly od auta pryč. Bohužel s tím cizákem v patách.

Nebyla jsem dostatečně rychlá na to, abych mu utekla. Tvrdě mě srazil k zemi a jednou rukou mi chytl obě ruce. Snažila jsem se vzpírat, kopat, ale on si sedl na mě a druhou rukou mi tlačil obličej ke studenému asfaltu.
„Kampak, kampak děvenko?“ pronesl suše a sebral mě ze země. Vedl mě přímo k jeho parťákovi a Nathanielovi. Jednou rukou mi stále držel obě ruce a druhou mi zakrýval ústa.

Nathaniel ležel na zemi, zatímco ten cizí na něj mířil pistolí. Jeho pohled sklesl, když mě viděl v rukou cizího. Určitě jsem ho zklamala tím, že jsem to nezvládla a neposlouchala co mi řekl. Na malou chvíli jsem se dostala z jeho sevření vzpíráním, kousáním, kopáním, ale v tom zakročil ten druhý a skolil mě na zem řádnou pěstí do žaludku. Padla jsem na kolena s rukou na svém žaludku.

„Angie!“ zakřičel Nate a vyrazil na toho s pistolí. Uštědřil mu pořádnou pěst do obličeje a sebral mu pistoli.

„Konečně tu máš co si zasloužíš!“ řekl a zmáčkl spoušť. Cizák se skácel s hlasitým stenem na zem v kaluži krve. Jenže Nathaniel neskončil a hlaveň namířil přímo na toho za mnou. Ten ale též jednal, vzal mě znovu a postavil mě na nohy, na kterých jsem se sotva udržela. Udělal si ze mě lidský štít, když v tu jsem najednou na svém hrdle ucítila chlad ocelové čepele, nože. Po tváři mi znovu začali skapávat slzy.

„Radil bych ti, abys to nedělal,“ procedil skrz zuby ten za mnou.

„Okamžitě jí pusť a můžeš se odtud dostat živý,“ řekl Nathaniel.

„Ne, to ty nasedni do auta, odjeď a já jí neublížím. Slibuji ti, že jí toho v Algaru moc neprovedeme.“
„Au,“ zasyčela jsem, když čepel prorazila kůží. Ucítila jsem tenounké lajny krve, jak mi stékají po krku.

„No tak, nebudu to říkat dvakrát!“ zařval ten za mnou a znovu přimáčkl čepel k mému krku. Tvář se mi křivila v gestech bolesti.

„Dobře, dobře. Jen pomalu,“ s klidným hlasem odložil zbraň a dal se do kroku ke svému autu.

„Nate?!“ zaskuhrala jsem bolestně, když jsem viděla, jak mě moje jediná záchrana chce opustit.

„No vidíš to panenko, velký hrdina a nakonec tě stejně opustí,“ zasmál se ten za mnou, když hbitě sledoval Nathaniela. Té chvíle, kdy na mě nedával bacha jsem musela využít. S pořádným švihem jsem ho kopla do choulostivého místa. Jeho pevný stisk rázem zmizel a on se skácel na zem. Nate ani na minutku nezaváhal, přiběhl k němu, vzal mu nůž z ruky a vrazil mu ho do srdce. Musela jsem odvrátit pohled.
Zhluboka jsem doplňovala chybějící kyslík v plicích. Bylo mi zle, byla mi zima, třásla jsem se hrůzou, byla jsem v šoku.

„Nate,“ zašeptala jsem zesláblá.

„Bože Angie, jsi v pořádku?“ přiběhl ke mně a podepřel mi hlavu. Až teď jsem si všimla, že má rozseknutý ret. Vztáhla jsem prst a lehoulince mu setřela krev z rány. Sevřel víčka bolestí, ale necukl.

„Jsem v pořádku,“ zamumlala jsem. „Nate, já se bojím.“
„Už jsou pryč, už je to v pořádku,“ stáhl si mě do své náruče a konejšil mě. „Pojď, dojdeme do auta.“ Ale já už jsem byla dost vysílená a traumaticky úplně v háji, že jsem se nedokázala moc pohnout. Víčka mi klesala únavou.

Ucítila jsem jeho ruku jak se mi sune pod krkem a druhá pod koleny. Pak už mi jen vlály vlasy ve větru, když mě nesl k autu. Položil mě na sedačku spolujezdce, připásal a přehodil přese mě jeho mikinu. Zachumlala jsem se do ní a nasála jeho vůni. Stále jsem se třásla.

 „Už jsou pryč,“ zašeptal ještě jednou Nate, pohladil mě po vlasech a já upadla do hlubokého spánku.

xx Tak je tu další díl O:) Vote a koment by velmi potěšil ! Hope you like it <3 Love Nell xx