Destiny

× Chapter 3 ×

„Vstávej Šípková Růženko,“ probudil mě již známý hlas. „Už jsme tu.“

„Mhmm,“ protáhla jsem se. Při otevření očí mě oslepila ranní záře. Po chvíli se mi zrak vyjasnil. „Wow.“

Nate se jen zasmál a pokračoval v jízdě do garáží. Já pozorovala tu nádhernou scenérii okolo sebe. Obrovská stará kamenná budova vypadala jako nějaká akademie. Před ní byl rozlehlý park plný zeleně, propletený kamennými cestičkami, sem tam se do vzduchu tyčily statné stromy a jako doplněk na každém úseku lavička k odpočinku. Až mi z toho šly oči kolem. Byla to vážně krásná podívaná.

Jenže postarší kamenná budova se rázem změnila na velice luxusní pracoviště, když jsme vešli dovnitř skrz dveře z parkoviště. Před námi se rozprostřela velikánská místnost. Jen jsem tam tak stála a sledovala všechny ty lidi vyřizovat své věci s otevřenými ústy.

„Vítej v Obériu,“ promluvil Nate. „Základna a můj domov.“
„Je- je to tu nádherný,“ vykoktala jsem ze sebe stále ohromená.
„Jo to je, pojď,“ pokynul mi rukou k obrovskému kulatému pultu uprostřed místnosti. Za monitorem Applu seděla vysoká a štíhlá blondýnka ve velmi slušivém černém kostýmku.

„Nate, ahoj!“ vydala radostně, oči jí přitom jen zářili. Něco spolu mají? Vyjelo mi hned z hlavy.

„Oh, ahoj Tracy,“ opáčil Nate otráveně. Tak asi ne. „Ohlas matce, že jsem jí přinesl.“

„Hned. Měj krásný den,“ zamávala mu, ale to už mě Nate táhl k výtahu a neurvale mačkal tlačítko příjezdu. Jakmile se za námi zavřeli dveře vyprskla jsem smíchy.
„No comment,“ zasmál se semnou taky.

Jeli jsme celkem dost dlouho, než jsme dorazili do úplně posledního patra. Vypadalo to tam úplně stejně jako v dolní hale – recepci. Všude bílá. Bílá podlaha, bílé stěny, bílé stoly, avšak černé kostýmky zaměstnanců.
„Oh, Nathanieli, jsi tu! A přinesl jsi i jí! Výborná práce!“ usmála se na něj kolemjdoucí blond dáma v naopak tmavě modrém kostýmku a už ho objímala.
„Ahoj mami, tohle je Angelina, ale to ty stejně víš,“ ohlásil Nate a já jsem natáhla ruku před sebe v dobrém gestu seznámení.

„Ráda tě poznávám. Já jsem Rebekah Willis, vedu celé Obérium,“ přijala mou ruku a lehce ji stiskla.

„Je to tu nádherné, ale já potřebuji vědět, proč jsem tu,“ nejistě jsem se na ní usmála.

„Ah, ty nic nevíš? Nathaniel ti nic neřekl?“ s pozvednutým obočím se podívala na Nata.
„Chtěl jsem to nechat na tobě.“
„Ah tak, tak pojď drahá,“ omotala mi ruku okolo ramen a vedla mě do luxusní kanceláře. „Posaď se, dáš si něco? Kávu, čaj?“
„Káva by bodla, děkuji,“ usmála jsem se na další blondýnu a ty odcupitala pro kávu. „Povídejte, prosím.“
„Angelino, zatím si to neuvědomuješ, ale jakmile dosáhneš 18 roku kompletně se ti změní život. Čekali jsme na tebe pěkných pár stovek let.“
„Co-cože? Stovek let?“ neklidně jsem se zavrtěla v lenošce, na které jsem seděla.

„Nevyrušuj,“ napomenula mě a pokračovala ve vypravování. „Až ti bude 18 tvé tělo se začne rapidně měnit. Jsi jedna z velmi malého procenta ne-lidí, kteří se s tímto darem narodí. Určitě ti hlavou vrtá slovo ne-lidi, nech mě ti to vysvětlit. Určitě už jsi musela slyšet o Algaru, že?“
„Ano, při cestě sem jsme byli jejich lidmi napadení.“
„Jak vypadali?“
„Byli to normální lidi,“ zvedla jsem jedno obočí na znamení, že 'jak jinak by asi měli vypadat'.

„Tak to nebyli ti praví Algarové, naštěstí,“ oddechla si postarší dáma Rebekah a přendala si nohu přes nohu. „Máš jediné štěstí, že jsi tu u nás, protože v jejich spárech by se ti nedařilo vůbec dobře Angelino. Tak k věci. Mezi Algarem a Obériem zuří věky válka, která nejde nadobro zastavit. Je to válka mezi světlem a stínem, kde my jsme to světlo, oni stín. Obě naše rasy nepochází ze Země, máme hlubokou historii, ale tou tě teď nebudu zatěžovat. My, nebešťané, jsme z pradávné kletby zůstali uvězněni navěky v lidské podobě. Stínové mohou svou podobu měnit na původní, obludnou podobu, nebo podobu lidskou. V tom mají výhodu. Odhalíš je jen s těží, ale pár způsobů tu je. Stínové nemohou útočit v lidské podobě a nejvíc jim vadí zpěv. Algar má ale i normální lidskou posádku, s jakou na vás zaútočili.“ Ze všech těch informací mi šla hlava kolem.

„Jak tomu mám všemu uvěřit? To není možné,“ vrtěla jsem hlavou s úšklebkem na ústech.

„Myslíš si, že útok na tebe těch lidí z Algaru byla nějaká scéna?!“ řekla Rebekah zvýšeným tónem.
„Co tu tedy dělám doopravdy? Jak já jsem vám schopna pomoci, ve vaší válce?“
„Jak jsem již řekla, v den 18. narozenin budeš nejzranitelnější, protože se budeš měnit na jednoho z nás a pokud ten den přežiješ, jsi naše obrovská šance na záchranu.“
„Jak se můžu měnit na jednoho z vás? Celý život jsem o vás nic neslyšela, ani teď nedokážu posoudit, zda se mi to jenom nezdá,“ držela jsem si hlavu v dlaních.

 „Musela jsi se narodit někomu z nebešťanů,“ usrkla ze své kávy a dodala věc, která mě těžce znepokojila. „Nebo stínů.“

xx Trošku kratší díl, Love Nell xx