Vášeň andělů - Strážný anděl

Kapitola 3.

Daniell strnul a pomalu se odtáhl do sedu. Také jsem se zvedla do sedu a překřížila jsem ruce na prsou. Všechno kouzlo okamžiku bylo pryč, emoce bledly. Seděli jsme na kraji lesa a foukal jemný větřík, který mrazil v kontrastu s mou rozpálenou kůží.

,, Co je to?" zeptala jsem se podmračeně a kývla hlavou k němu.

,, Nic." Odsekl a já se zamračila. Pan Nepřístupný je zpátky? Vždyť mě před chvílí líbal. Byla jsem popuzená a zmatená. Co se s ním děje?

,, Nevypadá to jako nic." vrátila jsem mu to. Chvíli mě podezřívavě pozoroval a pak mu trochu povolily rysy.

,, Je to z nehody." Povzdechl si.

,, Aha." zamrkala jsem překvapeně.

,, A cos čekala?" Dobrá otázka. Co jsem čekala?

,, Nevím." připustila jsem a on se ušklíbl.

,, Měli bysme jít." Řekl jen a zvedl se. Zatímco si oblékal triko, zvedla jsem se a on mi podal top a podprsenku. Najednou jsem si připadala tak...odmítnutě. Kam se poděla ta jeho hravost a vášeň? Ta krásná slova?

Povzdechla jsem si a tiše se oblékla.

,, Jdeme?" zeptal se a já se zarazila.

,, Jdeme?" Zopakovala jsem překvapeně.

,, No, ehm...ty chceš jet?"

,, Jestli se ptáš, jestli to zvládnu tak ano, zvládnu to." Prohlásila jsem a založila si ruce na prsou.

,, Jseš si jistá?" Zeptal se skepticky, čímž mě trochu naštval.

,, Nevěříš mi?" Odsekla jsem popuzeně a on se ušklíbl.

,, Pokud si vzpomínám, tak jsi na začátku předchozí jízdy říkala něco jako jsem v pohodě." Řekl jen. Hlas měl bez emocí, tvář i oči také. Byl smutný? Vysmíval se mi? Nevěděla jsem.

,, Mám teď jiné vzpomínky." Šeptla jsem a zrudla. Daniell se prudce nadechl a dlouze vydechl.

,, Dobře. Takže jedeme." Řekl prostě, ale všimla jsem si, že se mu přes obličej mihla bolest.

Nasedly jsme na motorku. Dala jsem mu opatrně ruce kolem pasu. Trochu se napjal a já nevěděla, jestli touhou, nebo odporem. Proč je jen tak komplikovaný? Tolik mě štvalo, že nepoznám, co si myslí, nebo cítí. Dohánělo mě to k šílenství.

Vyjeli jsme směrem k městu.

Vzpomínky se opět začaly vracet, ale já už jsem vymyslela obranu. Jestli nezafunguje, tak už asi nic.
Krev kape na...

Jeho rty. Jeho sametové, krásně krojené rty na mé rozpálené kůži, jeho pevné, svalnaté tělo. Jeho krásný hlas, nádherná slova.
,, Jsi v pohodě, Emm?"

Jeho napjaté tělo, které toužilo. Po mně. Jeho něha, jeho-
,, Za chvíli-"

Jeho oči. Jeho oči, jako černé hvězdy, které mi daly všechno.
Zvuk tříštícího se skla-
,,Jsi nádherná."

Motorka projela kolem Ďáblova chtíče. A stejně jako nám zmizel za zády klub, vybledly i vzpomínky, až zmizely docela.

,, Kam jedeme?" Zakřičela jsem.

,,To mi řekni ty. Kde bydlíš?" Usmála jsem se, uvolněná a šťastná, i když se to tak zkomplikovalo.

,, Pořád rovně. Budu tě navigovat."

* * *

Po chvíli jsme už odbočili k naší příjezdové cestě. Daniell sesedl z motorky a já ho napodobila. Sundala jsem si helmu a podala mu ji. Vzal si ji a pozorně se mi zadíval do tváře.

,, Zvládla jsi to. Jsi silnější, než jsem si myslel." Řekl nakonec uznale, jako učitel, co chválí žáka. Vadilo mi to.

,, Nejsem silná." Odporovala jsem lehce rozladěně, pocit uvolněnosti a štěstí se vytratil.

,, Jsi, překonala jsi vlastní strach." Zvedl ruku, jakoby mě chtěl pohladit po tváři, ale nakonec ji spustil zpátky. Zvlhly mi oči a já prudce zamrkala, abych zahnala slzy. Nechce se mě dotknout. Po tom všem. Po tom všem se mě nechce dotknout. Daniell odvrátil hlavu.

,, To kolo ti potom přivezu." Řekl úsečně a přešlápl.

,. Díky." zašeptala jsem, naprosto zlomená.

,, Tak tedy....dobrou noc." řekl jen a otočil se zpět k motorce. Nasedl na ni a povzdechl si.

,, Dobrou." řekla jsem tiše a dívala se, jak nastartoval motorku. Pak jsem se otočila k domu a chtěla utéct pryč. Od Daniella, od dnešní noci. Ne, rovnou od dnešního rána, od chvíle, kdy na mě prvně promluvil.

,, A Emm?" Ozval se najednou a já se k němu opět otočila.

,, Ano?"

,, Promiň." Řekl jen a nečitelně se na mě díval. Promiň?

,, Cože?'' vydechla jsem překvapeně. Zmocnil se mě vztek.

,, Promiň. Neměl jsem-" Začal, ale já ho naštvaně přerušila.

,, Lituješ toho?"

,, Emm, já-"

,, Ne, Danielly. Chci odpověď. Lituješ toho?" Mlčel. Pak si povzdechl.

,, Ano." řekl tiše a šlápl na plyn. Motorka s řevem odjela pryč. Ještě dlouho jsem pak stála před naší brankou a sledovala místo, kde jsem naposledy spatřila jeho motorku. Neplakala jsem.