Vášeň andělů - Strážný anděl

Kapitola 4.

Ty slzy přišly až o něco později, když jsem zabouchla dveře a sklouzla po nich zády na podlahu. Ještě několik hodin jsem pak ležela na podlaze v předsíni a plakala. Neplakala jsem proto, že mě odmítl. Plakala jsem, protože jsem k němu začala něco cítit dřív, než to udělal.

Když jsem se konečně trochu sebrala, využila jsem to k tomu, abych se odešla nahoru osprchovat a další hodinu jsem seděla ve sprchovém koutě a nechala sladkou vodu ze sprchy, mísící se se slanými slzami, aby mě pomalu rozmáčela.

Když jsem nakonec vypnula vodu, aspoň tu sladkou, vylezla jsem ze sprchového koutu a podívala se do zrcadla na dveřích.

Vypadám jinak? Napadlo mě. Nevěděla jsem, ale rozhodně jsem se jinak cítila.

Stála jsem tam a dívala se do zrcadla, zatímco mi po těle stékali kapičky vody a tvořily podemnou mokrou louži.

Co teď dělá? Vrátil se do baru a hraje dál karty? Je stále tak klidný, jako byl před domem? Na jednu stranu jsem si přála, aby to tak bylo ale na druhou bych chtěla, aby teď trpěl, stejně jako já.

Rychle jsem se zabalila do županu a vyšla z koupelny. Pak jsem tiše vklouzla do mého pokoje a zalezla do postele.

Snažila jsem se usnout, byla jsem šíleně unavená, ale moje víčka ne a ne se zavřít. Podívala jsem se na malý starý budík. Bylo půl čtvrté ráno. Daniell mě vysadil před domem krátce po půlnoci.

Převracela jsem se v posteli, v marné snaze usnout ještě pár desítek minut, až jsem to vzdala a zahleděla se do stropu.

Ještě v životě jsem se necítila tak rozpolceně. Měla jsem ho ráda, ale na druhou stranu jsem ho neskutečně nenáviděla. Chtěla jsem ho vidět, ale na druhou stranu jsem ho nechtěla vidět. Už v životě ne. Toužila jsem po tom, aby přijel a omluvil se a vlezl si ke mě do postele a držel mě v náručí, jako tam u lesa. To byla jediná věc, kterou jsem věděla s jistotou. Chtěla jsem, aby tu byl. Aby mi broukal do ucha další neznámé melodie.

Otočila jsem se na bok. Na okenní tabulku začaly zlehka dopadat dešťové kapky.

Jakoby se mnou soucítilo i počasí, plakalo se mnou. Déšť v průběhu noci (časného rána) začal nabývat na intenzitě.

To počasí mi ho připomínalo. Byl jako déšť, občas prudký, jindy shovívaví, pak jako mrholení, pohlazení na kůži i duši.

Znám ho pár hodin a už jsem poznala tolik jeho podob. Posměvačný, hravý, uzavřený, zraněný, smutný, rozladěný, naštvaný, sobecký, arogantní, vášnivý, něžný......skutečně byl proměnlivý jako počasí, měnil intenzitu jako ten neúnavný déšť.

Pochopím ho vůbec někdy? A jak je možné, že se mi za tak krátkou dobu dostal tak pod kůži? Jaktože během pár hodin otočil můj život totálně naruby? Jaktože kvůli němu pláču, proč ve mě vyvolává tolik pocitů, proč ho chci poznat? Proč, když vím, že je to marné? Je tak komplikovaný, že to přesahuje prostor i čas...myslím, že i kdybych ho znala stovky let, nikdy ho nepochopím. Byl jako mlha. Mizel, znovu se vynořoval. Když tu byl, nic jiného jsem neviděla. Ovíjel se kolem mě, byl všude. Pomalu se mi vplížil do mysli s jasným úmyslem toto území dobýt a přivlastnit si ho. Už navždy.

A pak jsem se zase otočila na záda a vnímala jen rytmické bubnování dešťových kapek do skla. A celou další hodinu, možná dvě jsem jen ležela, poslouchala déšť a slzy mi stákali po tvářích. A v mysli mě pochopitelně pronásledoval pár černých odmítavých očí.

V šest hodin jsem se rozhodla, že nepůjdu do školy. Nechtěla jsem ho vidět, ne dnes.

Hmátla jsem po telefonu a vytočila číslo Beth. Nezvedla to. Zkusila jsem to znovu.

Zvedla to až při sedmém zazvonění.

,, Hmmmm...."

,, Beth?"

,, Emm?"

,, Jo, to jsem já."

,, Děláš si srandu? Víš sakra kolik je hodin?"

,, Promiň. Jen jsem ti chtěla říct, že nejdu do školy."

,, Cože? Proč?"

,, Není mi dobře."

,, Co je? Bolí tě něco?"
Srdce.... pomyslela jsem si.

,, Hlava. A žaludek."

,, Aha. Nesnědlas něco?"
To sotva. Poslední moje jídlo byly cornflakes.

,, Jo, možná."

,, Nemám přijet?" Zeptala se s náznakem starostlivosti.

,, Ne, to je dobrý. Stejně si to potom musím od někoho dopsat."

,, Nelži si do kapsy, Emm." rozesmála se Beth ,, ode mě si toho moc nedopíšeš."

,, Na tom něco bude." usmála jsem se.

,, No nic, já se musím připravit. Jak to jen bez tebe zvládnu? Já si ani nejsem jistá, jestli tam trefím." Ozvala se po chvíli dramaticky.

,, To zvládneš." zasmála jsem se. Celá  Beth. Určitě místo ve škole skončí ve Starbucks nebo v něčem podobném.

,, Dík za důvěru. No nic, já mažu."

,, Okay. Měj se."

,, Ty taky."

Típla to. Úlevně jsem si povzdechla.

Potřebovala jsem na chvíli vypnout. Prostě jen..nemyslet.

Vylezla jsem z postele a přešla k šatníku. Rychle jsem vyhrabala Černou sportovní podprsenku a černé sultánky a převlékla se. Vlasy jsem stáhla gumičkou do pevného culíku.

Seběhla jsem dolů a nazula si tenisky. Pak jsem zabouchla a vyběhla po cestě. Běžela jsem k lesu a snažila se soustředit jen na dech. Podrážky rutmicky dopadaly na mokrou zem. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Pořád dokola. 

O pár minut později jsem doběhla na malou mýtinku. Sedla jsem si na jeden z pařezů a prudce lapala po vzduchu. Rozhlížela jsem se po okolí a pak jsem ho zahlédla. Na malé mechové planince leželo bílé pero.

Vstala jsem a přešla k planince, kde jsem se sehnula a sebrala pero. Bylo nezvykle dlouhé a úzké. A hedvábně hladké a měkké. Na povrchu bylo pár duhových dešťových kapek.

Přetáčela jsem pero mezi prsty a přemýšlela, kde se tu vzalo. Mohlo být možná čapí. To bylo dost pravděpodobné, i když jsem skutečně netušila, kde se tu mohlo vzít. Povzdechla jsem si a s perem v ruce jsem vyrazila k domovu.

            *                     *                    *

Vyndala jsem plech z trouby a prohlížela si malé čokoládové muffinky.

Vypnula jsem troubu a začala muffinky vyndavat ze silikonových forem. Pak jsem je přendala do košíčků a naskládala je na tác.

V tichosti jsem uklidila kuchyň a umyla nádobí.

Pak jsem si i s muffinky zalezla do obýváku a pustila si asi po milionté Harryho Pottera.

Několik hodin jsem pak jen pojídala muffinky a sledovala osudy mých milovaných hrdinů.

Vote, ale především KOMENT potěší.
P.M. Mellark