53

1.3K 98 23
                                    

„Dostanu nás domů." Pětka si konečně dovázal kravatu a zaklapl kohoutek, který spouštěl vodu na jeho košili zmáčenou v krvi.

„Cože? Jak?" Udivil se Luther.

„Na tom nezáleží. Uzavřel jsem dohodu o návratu." Bylo poznat, že Pětka je pod časovým tlakem.

„Co konec světa?" Diego začal též právem pokládat otázky. Popravdě jsem byla podobně zmatená jako oni. Honilo se mi hlavou, co pro ten kufřík musel Pětka udělat.

„Nebude." Odpověděl chlapec prostě a vydal se k židli, na které visel jeho modrý blejzr.

„A apokalypsa v roce 2019?" Vyptával se dál bratr s delšími vlasy.

„Všechno se vrátí do normálu. Jasný? A už dost otázek." Zvýšil Pětka hlas. Neustálé otázky už mu lezly na nervy. „Musíme jít. Musíme najít ostatní." Navlékl si své sako. „Luther má Allison. Diego Klause a já s Flo Vanyu."

„Dobře." Souhlasili jsme s rozkazy, které jsme právě obdrželi.

„Sejdeme se v uličce, kde jsme se objevili, za 77 minut." Obeznámil nás s jeho plánem, než nám každému nepodal jedny hodinky. „Synchronizoval jsem je."

„Fajn. Jdeme na to." Souhlasil Luther, což mě zprvu překvapilo. Jenže ani v tomto případě to nebylo jednoduché, jelikož tentokrát měl pochybnosti nás bratr Diego.

„Počkej. Počkej. Ukážeš se tu celej od krve a čekáš, že uvěříme, že když se teď vrátíme, všechno bude jako dřív?"

„Co jinýho nám zbývá?" Povzdychla jsem si. „Právě kvůli nám zabili Eliota." Otočila jsem pohled k tělu, které bylo přikryto látkou.

„Co táta? A co Kennedy?" Diego si stál za svým. Jen málokdy si všimnu, jak moc si jsou Luther s Diegem podobní.

„Diego, máme šanci se vrátit a všechno napravit. Využijeme ji." Vložil se do toho Pětka.

Na to se dlouhovlasý bratr hluboce nadechl, než znovu navázal oční kontakt. „Rozloučím se s Lilou."

„Lila na tebe kašle, Diego! Odjakživa" Vyhrkl Pětka, načež jsem ho musela uklidnit, jelikož jsem viděla Diegův nešťastný pohled. Měl Lilu opravdu rád a i přes tu trošku času má právo se rozloučit.

„Pětko." Začala jsem.

Můj přítel mě však nadále ignororval. „Je jednou z nich. Je z komise."

„To teda ne. To není možný." Diego tomu nechtěl věřit a mě ho bylo líto.

„Jen tě využila, aby dostala mě. V tomhle příběhu jsi Oswald, kamaráde. Jen nastrčená figurka." Pětka uchopil mou ruku a vedl mě ven, jenže já s sebou a ani nehnula. Při pohledu na zlomeného Diega jsem přemýšlela, zda bych neměla jít s ním. Nevypadal, že ta slova nese zrovna nejlépe.

„Meleš nesmysly." Zakřičel Diego, což byla pro Pětku poslední kapka. Chlapec v modré uniformě se přemístil rovnou před postavu vzhledově staršího bratra.

„Když to neuděláš, zabiju tě sám. Jasný?"

„Pětko! Přestaň!" Vyjela jsem po něm, čímž po mě hodil zmatený výraz. Vždy jsem byla na jeho straně a pořád jsem. Ale tentokrát jsem ho pro dobro našeho bratra už musela zastavit.

Pětka už nedal Diegovi možnost na odpověď, jelikož znovu uchopil moje zápěstí a přemístil nás do auta.

Avšak v autě se po odjezdu z parkoviště mihlo ticho, které jsem nakonec musela přerušit já. „Poslouchej...jsem na tvý straně. Vždycky jsem na tvý straně, ale nemůžeš našim sourozencům vyhrožovat smrtí potom, co jim oznámíš, že je holka, která pro ně byla důležitá, táhla za nos. Já vím, že si to tak nemyslel, ale..."

„Myslel jsem to tak ." Svíral pevně volant a já se začala obávat, co dalšího vypadne z jeho úst. „Víš ty vůbec, co jsem proto, abychom získali ten kufřík musel udělat?!"

„Ne, protože jsi mi to nebyl schopen říct!" Vyjela jsem po něm.

„A nenapadá tě, že pro to mám dobrej důvod, Florence?! Udělal jsem příšerný věci, na který fakt nerad vzpomínám a nechci, aby to kvůli našemu stupidnímu bratrovi bylo nazmar! Eliot kvůli nám umřel a úmrtí bude víc, pokud odtud okamžitě nevypadneme." Následně jsme oba utichli a bylo slyšet pouze naše zrychlené dýchání a motor auta.

„Promiň..já..Musel jsem zabít hodně lidí a znovu to už dělat nechci." K mému překvapení byl Pětka ten, který se snažil odlehčit atmosféru.

„Já vím. Jsi pod tlakem, ale nejsi na to sám. Jsem tady. Pořád." S hlubokým nádechem jsem položila hlavu na jeho rameno. „Vždycky tady budu."

„Nenávidím se za to, co jsem musela udělat, abych se dostal domů." Upřeně pozoroval silnici před námi.

„Já ne. Možná je to sobecký, ale je mi jedno kolik lidí si zabil, jelikož jen díky tomu jsi teď tady. A já tě pro to miluju." zvedla jsem k němu pohled. Na to se mnou navázal oční kontakt a políbil mě procítěně na rty, než se jeho pohled znovu soustředil na silnici.

Oba jsme si vyměnili udivené pohledy, když jsme naproti nám uviděli auto, ve kterém nebyl nikdo jiný, než sestra, kterou jsme hledali.




ℙ𝕠𝕨𝕖𝕣 {Tua ff/ Five Hargreeves} (NEOPRAVENÁ VERZE)Kde žijí příběhy. Začni objevovat