ℙ𝕠𝕨𝕖𝕣 {Tua ff/ Five Hargreeves} (NEOPRAVENÁ VERZE)

67

Měla jsem problém se zorientovat, když se v místnosti rozlehl chaos. Každý s někým soupeřil a já se rozhodovala, kdo z mé rodiny potřebuje mou pomoc nejvíce. 

Viděla jsem Luthera, který dostával výprask od jejich čísla jedna, Diega, který se hádal s létající krychlí o tom, jak jsou jeho vlasy úžasný a Pětku, který se přemisťoval kolem Bena. Usoudila jsem, že si tady prozatím poradí a vydala jsem se za Allison a Vanyou na chodbu, kde byl zbytek vran.

„Já s tebou nechci bojovat!" zakřičela Vanya na černovlasou vránu, která ji chvíli před tím shodila na zem.

O kousek vedle bojovala Allison s krátkovlasou vránou s brýlemi. Můj pohled se opět přemístil k černovlasé ženě, která se nyní opírala o sloup se svýma dvěma sourozenci. 

„Teď jsem na řadě já," řekla vrána se světle hnědými vlasy, když se Vanya zvedla ze země. Vanya chtěla použít schopnost, ale žena ji zdvihla pouhým pohledem do vzduchu a odhodila někam do druhého patra, kde následně popadaly obrazy, „snobka na umění, co?"

„Možná potřebuješ rovnějšího soupeře," odfrkla jsem si a žena se na mě udiveně podívala.

„Aww nejsi ty ale roztomilá? Kterýmu z těch pošuků patříš?" Zeptala se ironicky černovlasá vrána, která se ještě před chvílí opírala o sloup.

„Aw děkuju. Vlastně mě píchá můj nevlastní bratr. Pětka, jestli jste slyšeli? Dalo by se říct, že patřím k němu," ušklebila jsem se, když mě obě vrány zaskočeně sledovali.

„Oh a neházejte mi se setrou," přemístila jsem pohled na světlovlasou ženu a soustředila na ni všechnu svou energii. Na chvíli ztratila rovnováhu, ale následně se její pohled podobal tomu mému a já cítila, jak mou energii objímá něco podobného. 

Čím víc jsem se snažila tlačit na její schopnost, tím míň energie jsem měla. Periferně jsem viděla, jak Pětka přemisťuje Allison, která pár vteřin před tím spadla na zem, když praštila muže se znetvořeným obličejem.

„Tohle nemůžeš vyhrát, maličká," usmála se na mě vrána, jako by ji přetahovaná myslí nedělala žádný problém. Vydala jsem ze sebe poslední vlnu energie, než jsem ucítila, jak mě ta její odhazuje někam do dále. Zavřela jsem oči a připravovala se bolest od nárazu, která k mému překvapení nikdy nepřišla. Zmateně jsem otevřela oči a uviděla Pětku, který na mě ustaraně zíral.

Pětka otevřel pusu, ale než stihl cokoliv říct, promluvila na něj ta černovlasá vrána, která ještě před chvílí byla dole, „Hej kraťásku, jak to jde?"

„Snaž se neomdlet," řekl mi, než čelil pohledem vráně. 

„Seš jejich maskot?" uchechtla se černovláska a Pětka se přemístil za ní a dal jí Pěstí, „Spíš jejich záloha," odpověděl.

„Náš důchodce, popravdě řečeno," dodala jsem, když jsem seo patrně zvedala ze země. Nedívala jsem se na Pětku, ale  věděla jsem, že mi teď pravděpodobně dává vražedný pohled. 

Když jsem konečně stála na na nohou uviděla jsem jak vrána na Pětku plive nějakou hmotu.

„To je nechutný," znechutil se Pětka, když mu ta odpornost přistála na obličeji. Jeho výraz se však rychle změnil ze znechuceného na zmatený, „Co to sakra je?"

„Dolores?" jeho hlas se skoro zlomil, když sledoval prázdné místo před ním.

Nechápavě jsem si stoupla vedle černovlasé vrány a sledovala, jak Pětka mluví se vzduchem, „To jsou úchylný všichni?" podívala se na mě, když Pětka našpulil rty a obmotal ruce kolem něčeho.

„Jo, ale tenhle obzvlášť," mnula jsem si spánky. Černovláska se vydala za ním, ale já ji rukou zastavila, „Vydrž chvilku,"

Opatrně jsem přistoupila k Pětkovi, který stále líbal vzduch a kopla ho rovnou do obličeje, čímž zakopl a spadl dolů ze schodů, „Idiot."

Vrána se následně chtěla vidat za ním, ale já využila zbytek svých sil, abych ji zastavila a zvedle do vzduchu, načež jsem si od ní vysloužila překvapený obličej, „Stačilo. Pokud nechceš, abych tobě a zbytku tvojí rodiny zlomila vaz, tak nás necháte v klidu odejít, jasný?"

Černovláska naklonila hlavu na stranu a začala se nekontrolovatelně smát, „Dobrej pokus spratku, ale podle toho, co jsem viděla dole, tak neustojíš ani obyčejnou přetahovanou."

„Lámání krčků je přitom tak jednoduchý, opravdu to chceš riskovat?" snažila jsem se nedat najevo moje vyčerpání. Nazpět jsem však dostala jen výsměch, vaz jsem ji však nezlomila, místo toho jsem ji přehodila přes zábradlí a silou ji hodila na zem. Náraz byl natolik silný, že parkety okolo ní popraskaly, ale žena se na mě stále dívala s výsměchem, protože již věděla, že nikomu vaz zlámat nedokážu. 

 Opatrně jsem se sesunula  na zem a  snažila se nabrat aspoň trochu síly, když jsem uslyšela výkřik a následně byla odhozena ke zdi. Tu energii jsem znala.  Vanya. Pomalu jsem se zvedla ze země a opatrně se vydala k zábradlí, abych viděla, co se to sakra stalo. 

Opřela jsem se a uviděla Vanyu ležící na rozbitém stole, jak hluboce vydechuje a několik vran, které se zvedaly ze země. 

„Je konec," na druhém konci zábradlí se objevilo jejich číslo jedna. Za normálních okolností bych se lekla, ale byla jsem natolik vyčerpaná, že jsem jen čekala na ten moment, kdy konečně omdlím, „běžte. Nevracejte se."

Vanya se vydala ke dveřím a já udělala s pomocí zdi to samé, avšak jakmile jsem vytáhla paty z domu, upadla jsem do temnoty.