ℙ𝕠𝕨𝕖𝕣 {Tua ff/ Five Hargreeves} (NEOPRAVENÁ VERZE)

56

„Co přesně myslíš tím „nemyslitelný"?" Ignorovala jsem šimrání v břiše, které vytvářely Pětkovy ruce opřené o zeď vedle mé hlavy.

„To teď není důležitý." Přerušil oční kontakt, ale jeho tělo se od mého neodtáhlo.

„Jak myslíš." Protáhla jsem se skrze něj a zamířila do kuchyně.

„Řeknu ti to zítra." Zjevil se za mnou a objal mě kolem pasu. „Jak se cítíš?" Položil bradu na mé rameno a já mu věnovala nechápavý pohled., než mi došlo, že naráží na Elliota.

„O tomhle teď nechci mluvit, Pětko. Až zastavíme apokalypsu." Vzdychla jsem a on mě otočil k němu.

„Jsi si jistá?" Strčil mi pramen vlasů za ucho.

„Jen nad tím nechci teď přemýšlet." Sklesle jsem se usmála a Pětka mě vtáhl do polibku. Jenže nevinný polibek se proměnil ve vášnivé líbání. Obmotala jsem nohy kolem jeho pasu, zatímco on mě položil na kuchyňskou linku. Jeho polibky cestovaly od mých rtů k mému krk a já sundala jeho sako.

„Pětko?" Uslyšeli Lutherův hlas z prvního patra.

„On prostě nemůže udělat, to co mu řeknu." Zabručela jsem s nohama stále obmotanýma kolem Pětkovo pasu. „ Máme dvě možnosti, buď můžeme pokračovat v ložnici nebo-"

„Možnost A." Pětka mě nenechal domluvit a spojil znovu naše rty.

„Ale já ani-"

„Možnost A." Zopakoval a přemístil nás do ložnice. Opřel mě o dveře a potichu je zamkl. Následně mě z úšklebkem nesl k posteli a opatrně mě na ni položil. Vyhoupl se nademně a pokračoval ve vytváření flíčků na mém krku.

__________

Ráno mě probudili hlasy vycházející z kuchyně. Natáhla jsem ruku vedle mě, abych nahmatala jen prázdné místo. Nesouhlasně jsem zabručela a vstala z postele. Oblékla jsem se do čistého oblečení a pomalu otevřela dveře, abych uviděla Pětku, který si sypal do kalhot pudr a Luthera, který ho pozoroval.

„Co to kurva-" Spadla mi čelist, zatímco jsem se snažila zjistit, na co se to koukám.

„Florence!" Luther nervózně zaregistroval moji přítomnost. Trochu jsem tušila, že mojí noc s Pětkou moc dobře slyšel. „Pětka má plán."

„To vidím." Pozorovala jsem chlapce, který poskakoval s pudrem v kalhotách.

„No, je to zoufalej krok, ale když naši tupí sourozenci nejsou schopni ani přijít někam včas, nemám na vybranou." Vzdychl Pětka a já čekala, až vysvětlí, o co jde.

„V čem?"

„Musím najít sám sebe." Pětka přešel do obýváku, kde vyzvedl své sako a přehodil si ho přes rameno. říká. „Před 15 minutami jsem dorazil do Dallasu."

„Mám si dělat starosti?" Zkřížila jsem ruce na prsou.

„Jestli si vzpomínáte, poslali mě do roku 1963." Pětka se začal rozcvičovat, jako by měl běžet dlouhý maraton, což mě trochu děsilo. „Měl jsem od komise za úkol zajistit, že bude spáchán atentát."

„Takže je tam tvoje starý já?" Luther vstřebával informace trochu pomaleji. „Jen si chodí po Dallasu?"

„Chodí si po Dallasu s kufříkem, co nás dostane domů." Vysvětlil Pětka.

„Panebože, Pětko jsi génius." Lutherův výraz křičel obdivem.

„To je můj přítel, kroť se." Ušklebila jsem se na Luthera, který mě probodl pohledem.

„Ten plán má ale dva velký problémy." Začal Pětka s tou horší částí. „První problém: jsem trénovaný zabiják. Dost možná ten nejnebezpečnější v celém časoprostorovém kontinuu. A jak se znám, setkání se mnou se mi líbit nebude. Druhý problém, a to je ta hlavní vada na kráse plánu : člověk nikdy nemá být blízko sám sebe ve stejným čase. Mívá to strašný vedlejší účinky."

„Jaký vedlejší účinky?" Má radost z jeho plánu pominula.

„No, podle příručky Komise, kapitola 27, podsekce 3b existuje sedm stádií paradoxový psychózy. První stádium: popíraní. Druhý: svědění." Konečně jsem zjistila, na co ten pudr v kalhotech. „Tetí: extrémní žízeň a močení. Čtvrtý: plynatost. Pátý: silná paranoia. Šestý: nekontrolovatelný pocení. A sedm vražedný běsnění." Poslední stádium spíše zamumlal.

„Vražedný běsnění?" Udivil se Luther.

„Jo."

„To bude zábava." Prohlásila jsem ironicky.

„Hele, tohle možná není moc dobrej nápad." Zaváhal Luther.

„To sice ne, ale jaký jiný možnosti máme?" Pokrčila jsem rameny, překvapená, že nad touto šíleností vůbec uvažuju.

„Je to poslední šance." Oznámil Pětka.

„Já ti nevím, už teď se nějak moc ošíváš." Podotkl Luther opřený o rám dveří.

„Na tom něco je." Souhlasila jsem při pohledu na Pětku.

„Podívejte se, s tímhle mi budete muset pomoct." Přistoupil k nám chlapec . „Potřebuju spottera."

„Spottera?"

„Jo?"

„Co to je? Jeho parťák?" Nechápal Luther, což mě přimělo položit hlavu do dlaní.

„Kdyby se mi ta psychóza vymkla z ruky musíte mi pomoct se soustředit, jo? Takže ať se stane cokoli, ať řeknu cokoli, musíme získat ten kufřík. Dobře?" Umístil ruce na má ramena a hluboce zíral do mých očí.

„Teď mě fakt děsíš, ale dobře." Souhlasila jsem.

„Dobře." Zopakoval Luther.

„Dobře." Řekl naposledy Pětka, který uchopil mou ruku a vydal se ke dveřím. Luther však dál stál na místě a vstřebával, co se právě stalo.

„Tak pojď, Luthere." Zavolal na něj Pětka.

„Jasně." Náš velký bratr se vrátil do reality a následoval nás ven. Tohle bude ještě zajímavý.