Cesta ke štěstí

Kapitola sedmá: Procitnutí

Byl jak voda, byl moc klidný,

Nepoznali jeho klam.

Stromek nevědomky rostl.

Do výšky, do jeho tlam.

Amandě se tu noc zdál podivný sen. Zem byla poseta obrovskými kameny. Musely být hodně vysoko, protože se pod nimi rýsovaly mraky. Sama stála na vrcholku jednoho z nich. Její přátelé a rodina byli rozseti v dálce, každý na jednom vrcholku. Nejblíže k ní byl Peter. Zavolala na něj. On se na ní ani nepodíval a prázdně civěl před sebe. Najednou zafoukal vítr a Peter zavrávoral: „Petere, spadneš!" zařvala na něj, ale on vůbec nereagoval. Vítr nabíral na síle a najednou se stalo něco strašného. Nejenom Peter, ale všechny postavy na vzdálených kamenech začínaly padat do temnoty, Amandini rodiče, bratr, kamarádi, Paula a jako poslední Peter. Amanda zůstala samotná. Byla tak zoufalá, že z kamene seskočila taky. Při tom, jak se řítila volným pádem vstříc smrti, se probudila.

Jak Amanda procitla, cítila, jak jí bije srdce jako o závod. Chvíli se vydýchala a rozhodla se, že se podívá na mobil, kolik je hodin. Zapnula obrazovku a spíše, než čas ji upoutalo několik zmeškaných hovorů od Mirandy a zpráva, kde stálo: „Ihned se musím sejít s tebou a Peterem. Je to akutní, nedělám si srandu."

Amandu by ta zpráva vylekala i bez dodatku: „... nedělám si srandu." Ale ten její obavy ještě znásobil. Ihned vytočila Mirandino číslo. Chvíli trvalo, než jí to její kamarádka vzala. „Mirando, je všechno v pohodě." Optala se starostlivě. „Já, ty, Peter. V jednu u fontány v parku." Oznámila prostě Miranda a típla hovor. Amanda ihned vytočila Peterovo číslo. Peter zvedl telefon a ospale se zeptal: „Co se děje?" „V jednu u fontány v parku, je to extrémně důležité." Naléhala na něj. „Co? Jo, budu tam." Odvětil jí Peter a ona zavěsila telefon.

Následně vyskočila z postele a vyběhla jak blesk do kuchyně, aby se nasnídala. Tam už však seděla celá její rodina. „Právě včas na oběd." Usmála se na ni její máma. „Kdopak se nám tu probudil, Šípková Růženko." Popíchl ji její táta. „Kolik je sakra hodin?" zděsila se Amanda. „Je dvanáct, ségra. Poledne. Co tak vyvádíš?" podivil se její bratr Fred.

Amanda si na chvíli oddechla a sedla si ke stolu. Její matka jí nalila polévku. Amanda si dala první lžičku, ale hned se jí po tom zvedl žaludek. Kurňa, jsem tak nervózní, že ani nemůžu jíst, zabědovala vnitřně. Nakonec se jí povedlo do sebe nasoukat zbytek polévky, ale druhé by už její zažívání nezvládlo. „Stačilo mi to." Pronesla. „Ale budeme mít asijské nudle, tvoje oblíbené jídlo." Zamrkala její matka. Amanda vnitřně zaplakala. „Trochu mi nechejte. Sním to na večeři." Rozhodla se a běžela do svého pokoje se nachystat.

Rychle na sebe navlékla rifle, tričko s dlouhým rukávem a svoji oblíbenou mikinu s vlkem. Na chodbě se nasoukala do zimního kabátu a vydala se na ulici. Měla ještě deset minut.

Park byl naštěstí celkem blízko, takže to Amanda v klidu stihla. Jakmile se blížila k, v zimě nefungující, fontáně, uviděla tam Mirandu ve svém dlouhém černém kabátu a černých kozačkách. Vypadá trochu jako mafiánka, problesklo Amandě hlavou.

Miranda ji zpozorovala a pokynula jí na pozdrav. Tvářila se vážně. „Přijde Peter?" Otázala se. Amanda už se nadechovala, ale v tom k nim doběhl Peter: „Už jsem tady." Zadýchaně se přihlásil. „To víte, mám to holt trošku dál." Chytl se za stehna a snažil se popadnout dech. Měl na sobě tmavě modrou bundu a černou čepici.

„Můžu začít?" optala Miranda. Amanda i Peter přikývli. Mirandin výraz konečně povolil a zatvářila se soucitně. „Jak víte, já a Terrence jsme na plese ještě zůstali a poté se šli projít." Odmlčela se. „Nějakým způsobem se nám povedlo se do té doby i opít." Pokračovala. „Jak jsme se opilí potáceli nočním městem, dorazili jsme až k bytu Terrence a ten mě pozval dovnitř." Miranda se na ně ostře podívala a po chvilce dodala: „K ničemu nedošlo. Oba jsme byli tak opilí a unavení, že jsme hned vytuhli." Objasnila. „Ale to není to hlavní, kvůli čemu jsem vás přivolala." Nadechla se. „Vzbudila jsem se jako první a vydala jsem se na záchod. Po cestě jsem však málem šlápla na Terrencovu peněženku, co vytrousil na chodbě, tak jsem ji zvedla, abych ji odnesla na stůl. Jakmile jsem však peněženku vzala do ruky, něco z ní vypadlo. Byla to fotka." Miranda si chvíli dala pauzu, než pokračovala: „Fotka malé tmavovlasé holčičky. Z druhé strany bylo napsáno jméno Sofie. Otevřela jsem proto peněženku, abych tam fotku vrátila, ale hned mě uhodilo do očí, že na jednom dokladu se nenacházela jméno Terrence Sharenow." Miranda svraštila obočí. „Místo něj tam bylo: Julius Makowski." Miranda se zahleděla na Petera. Amanda se cítila, jako by jí někdo kopl do břicha. „Makowski?" znepokojeně se otázal Peter. „Jo, tohle je důvod, proč jsem vás jsem zavolala, příjmení Makowski jsem slyšela poprvé tady u Petera, takže mi to přišlo podezřelé." Přivřela oči Miranda. Amanda neměla slov. Taková podivná shoda jmen a ještě, když se Terrence vydával pod falešným jménem.

Peter zaťal pěsti, ale poté je uvolnil: „Děkuju Mirando, že jsi nám to řekla." „Mám ještě jednu věc." Miranda vytáhla přehnuté papíry. „Moc se mi to nelíbilo, tak jsem si ten doklad i tu fotku vyfotila." A předala je Peterovi. „Prosím, nikde to moc neukazujte, je to nelegální." Dodala Miranda. „Tvůj kluk se tedy vydává za někoho, kdo není." Nemohla uvěřit Amanda. „Není to můj kluk." Opáčila kamarádka. „Ale jinak máš pravdu." Sklopila oči. Amandě bylo Mirandy líto. „Nicméně, dokud nic nezjistíme, budu se s ním vídat a bavit jako normálně, akorát to vše bude nahrané, abych mohla zjistit co nejvíce informací." Rozhodla se Miranda. „Vy mezitím můžete něco zjistit o Juliovi Makowském a průběžně se budeme informovat." Přednesla plán. „Ten člověk se mi nezdá. Čím dál víc a víc." Pronesla znepokojeně Amanda. „Pro dnešek už se budeme muset rozloučit, Terrence se nesmí dozvědět, že se s vámi nějak víc bavím. Bude to tak bezpečnější." Miranda popošlápla na místě. „Zatím se mějte." Rozloučila se s nimi. Amanda ji objala: „Zvládneš to, Mirando?" Miranda se zasmála: „Jsem Miranda Skyová. Já zvládnu všechno." Obě dívky se oddělily a Miranda se vydala směrem ke svému domu. „Mirando!" zavolal za ní ještě Peter, „Děkuju." Dívka se ještě otočil, přikývla a vydala se pryč.

Amanda se otočila k Petrovi, jenž pohledem hltal vytisknuté papíry, co mu před chvílí předala Miranda. „Julius Makowski. Malá dívka Sofie." Vzdychl. „Jako by mi to něco říkalo." Jeho myšlenky byly skoro hmatatelné. Amanda se na něj starostlivě podívala: „Nechceš se na to zeptat Pauly nebo tvých prarodičů?" Pohladila ho po rameni. „Moji prarodiče jsou z matčiny strany, takže Makowské moc dobře neznají a moje babička s dědečkem Makowští už jsou po smrti." Odpověděl jí. „Ale pořád toho snad budou vědět víc než my." Podíval se na ni s odhodláním v očích a vykročil opačným směrem, než šla předtím Miranda. „Jdeš se mnou?" vybídl ji a Amanda ochotně šla.