Cesta ke štěstí

Kapitola třetí: Sluneční svit

Kolem klíčku malého.

Kroužil malý ptáček.

Však i za dne bílého.

Odlétl si pryč.

Opět pondělí. Tato slova zněla v hlavách nejen žákům, ale i pracujícím. Nikomu se nechtělo. Amanda se ten den opravdu nemohla vyhrabat z postele.

Vůbec nestíhala, dokonce jí i ujel autobus do školy, takže přišla pozdě zrovna na hodinu matematiky, ve které se právě psal test. „Slečno Stevensová, sedněte si, holt na to budete mít méně času." Promluvila na ni s nezájmem profesorka.

I přes to, že se Amanda na test učila, dokázala vypočítat ani ne půlku příkladů, navíc byla myšlenkami stále zatoulaná někde úplně jinde. Najednou ucítila šťouchnutí do ruky. Otočila se tím směrem a uviděla Mirandu, jak jí ukazuje svůj test. Amandě se rozzářily oči, Miranda byla totiž strašně chytrá, nejenom Amanda, ale i zbytek třídy věřili, že to dotáhne opravdu daleko.

S Mirandinou pomocí se Amandě podařilo popsat dva papíry a hrdě je šla odevzdat profesorce. „Vidím, že jsi se na dnešek fakt učila, Amando." Pochválila ji profesorka.

Po matematice následovala tříhodinová přednáška v tělocvičně na téma Superpamět. Byla to přednáška pro celý jejich ročník, u které většina lidí usnula, včetně Amandy. Probudila se ke konci přednášky a rozhlédla se po tělocvičně, jestli náhodou neuvidí Petera, který navštěvoval stejný ročník, ale jinou třídu. Koukala a koukala, ale nikde nedokázala zahlédnout jeho tmavé vlasy a oči. To je zvláštní, pomyslela si Amanda, jednou přijde do školy a pak se tu zas neukáže.

Na konci přednášky zazněl rozhlas, který oznamoval konání výročního školního Vánočního plesu. „Půjdeš tam, Am?" otázala se jí Chantal, „Já ti nevím. Moc se mi nechce." Odvětila jí Amanda. „Já půjdu určitě." Zazubila se Miranda, „A Harold a Vaness taky, že?" pobídla je Miranda. Harold nadšeně přikývl, akorát Vanessa otráveně zamumlala: „Tak, když mě tak přemlouváte..." „Určitě pojď Am!" vyzvala ji znovu Chantal, „Letos budeme i Jackem tančit polonézu." Pochlubila se kamarádka. „Ještě o tom popřemýšlím." Odpověděla jí Amanda a pomalu se vydala ven z tělocvičny.

Následovala polední pauza s hlavním chodem – přepepřeným steakem a dále dvouhodinovka tělocviku.

Odpoledne si Amanda zapnula počítač a strávila ho koukáním na drama. Ten den byla unavená, a proto se vydala brzo spát.

V úterý ráno se probrala, avšak něco bylo divně. Celá její rodina byla doma, což nebývá zvykem, protože Amanda vždy odchází předposlední. „Co se to děje?" zeptala se ještě napůl rozespalá. „Hromadná havárie na cestě do centra. Všude je to ucpaný, dneska asi zůstáváme doma." Oznámila jí její máma. „Tyjo a zemřel tam někdo?" zajímala se Am, „Jeden řidič v ohrožení života, zbytek těžce nebo lehce ranění." Přečetl jí ze zpráv její bratr Fred. „Dneska jsem měl štěstí, že jsem měl jet do práce později, jinak bych byl mezi nimi." Oznámil jí její táta. „Tak ještě, že tak." Oddechla si dcera. „No nic, když nejdu do té školy, tak se jdu ještě vyspat." Konstatovala Amanda a šla si opět lehnout. Ještě před tím, než se zase vydala do říše snů, napsala do skupiny se svými kamarády, že nedojde.

Vzbudila se před obědem a po většinu odpoledne dopisovala zápisy z dnešního dne. Večer se chystala na následující dny. Od středy totiž měly všechny školy podzimní prázdniny a Amanda měla naplánované, že bude každý den dojíždět, aby se starala se o koně. „Snad budou silnice zítra průjezdnější." Řekla si pro sebe a vydala se na kutě.