Vlčí vytí

1. Kapitola

Byl další den jako každý jiný a já hned, co jsem vylezla, tak se mi zase začali všichni vyhýbat, ale už jsem byla zvyklá, takže jsem neřešila a šla se normálně projít po území. 

Dívala jsem se na cestu přede mnou, která vedla pryč odtud. 

,,Jdi pryč! Teď máš šanci." Uslyšela jsem hlas za sebou.

 Otočila jsem se stál tam šedý vlk se žlutýma očima. ,,Já ani nikam nechci." Řekla jsem a pokrčila rameny. On jen zakroutil očima a šel pryč. 

Možná má pravdu. Nikdo mě tu nedrží. Můžu odejít. 

Nakonec jsem překročila hranice a utíkala pryč. Věděla jsem, že mě čeká dlouhá cesta a doufám, že aspoň za něco bude stát. 

Zastavila jsem se a ještě jednou pohlédla na tábor. Jen jsem se usmála a pokračovala v cestě.

Šla jsem bahnitou cestou a tlapky se mi v tom bahně často zasekávali. 

Šla jsem už nějakou dobu a přede mnou se začal objevovat obrys lesa, ale pořád byl daleko. Měla jsem strašný hlad a větší žízeň, ale kolem mě nic nebylo, jen vyschlá krajina ani malá myška se tu neobjevila. 

,,No Kelio, vypadá to, že dneska budeš bez jídla a taky bez pití." Povzdechla jsem si. 

Sluneční paprsky se dotýkali mého kožíšku a užívala si toho krásného dne. 

Po chvilce se setmělo. Podívala jsem nad sebe a uviděla jsem černý mraky, jak se rychle blíží ke mě. Hodně rychle se zvedl vítr a na mojí srst začínaly dopadávat první kapky deště. 

Jen jsem posmutněla a začala pokračovat, když najednou jsem uslyšela křik. Otočila jsem se a tábor ze kterého jsem dneska odešla se ocitl v plamenech. Slyšela jsem jen křik vlků ze smeček, jak bojují s ohněm. 

Tím, že jsem byla na vyschlé krajině, tak se oheň začal blížit i ke mě sice pomalu, ale bylo jasné, že když tu budu stát a koukat, tak mě dožene. 

Co největší rychlostí jsem se rozeběhla k lesu. Celkem jsem se divila, když se přede mnou objevil spadlý strom, přitom tu žádný jiný není. Běžela jsem dál a byla si jistá, že ho přeskočím. Z posledních sil jsem se odrazila, ale tlapkou jsem se zasekla o strom a já padala hlavou do bahna. Mojí tlapkou projela šílená bolest a neodpustila jsem si zakňučení. 

Zvedla jsem se a podívala se na mojí tlapku, nemohla jsem vůbec na ní došlápnout, tak jsem se pomalu vydala pokračovat i když jsem už neměla žádnou sílu, tak jsem to nevzdávala. 

Už mi došly síly a já se zřítila k zemi. Nikde žádný pach o nějakém zvířeti a ani jsem necítila někde poblíž vodu. 

Stočila jsem se do klubíčka a chtěla jsem jen na chvíli zavřít oči. 

Probudila jsem se a všude byla tma. Na cestu mi jen svítil měsíc. Všechno bylo promočený a všude hodně mokré bahno. Vstala jsem, ale zapomněla jsem na tu tlapku, takže jsem malinko vypískla bolestí. Můj kožíšek byl zalepený bahnem, takže jsem měla o přítěž navíc. 

Snažila jsem se kousek ujít, ale moje tlapka mi to moc nedovolovala. Neměla jsem na výběr, musím pokračovat. 

Překonávala jsem po malých krůčkách bolest a snažila se aspoň k tomu lesu dojít. 

Les byl sice blízko, ale na mě pořád daleko. Musím to vzít pozitivně, když k němu dojdu, mohla bych tam najít nějaký potůček a možná i jídlo, jestli se mi podaří ulovit. 

Přestala jsem vnímat bolest a dívala se přede mnou. Moc jsem nedávala pozor na cestu, takže jsem se zasekla v bahně, ale neřešila jsem to. Jen jsem se zasmála a nějak se mi podařila vyskočit i přes mojí zničenou tlapku jsem se rozeběhla do lesa.

 Cítila jsem, že se k němu přibližuji a byla jsem blíž a blíž. 

Vběhla jsem do lesa a byla nadšená. O kousek dál jsem uslyšela řeku. Rozběhla jsem se k ní a začala pít, jak o život. Když jsem dopila, tak jsem i do řeky skočila a snažila jsem se smýt to bahno, co je nalepený na mojí srsti. 

Ucítila jsem tu spoustu různých pachů a jakoby všechna bolest ustála, ale věděla jsem, že zůstat tu nemůžu, ne sama. 

Nevěděla jsem, co dělat. Cítila jsem tu různé pachy, ale žádného jiného vlka jsem už necítila. Cítila jsem se trochu osamocená, jako kdybych byla poslední vlk na téhle zemi. 

Přestala jsem přemýšlet a šla jsem se pokusit něco ulovit. 

Ucítila jsem poblíž zajíce. Neváhala jsem a pomalu jsem se k němu začala plížit. Zarazila jsem se, když jsem ho uviděla samotného a k tomu byl zraněný. Nemusela jsem se ani plížit a hned jsem se rozeběhla ze svého úkrytu. Zajíc s posledních sil chtěl utéct, ale to už jsem ho držela ve své tlamě. 

Hned jsem ho položila na zem a začala po malých částech žvýkat. Nikdy mi tak zajíc nechutnal jako teď. Do pár minut už byl v mém žaludku. Spokojeně jsem si olizovala čenich, ale když přestaly na mé srsti hřát sluneční paprsky zarazilo mě to. 

Mraky nikde a necítila jsem, že by se sem něco mělo hnát. 

Uviděla jsem, že paprsky dopadají někde za lesem. Pomalu jsem se tomu vydala na proti. 

Došla jsem a zůstala stát na skalce a podívala se kam paprsky dopadají. Pod skálou se tvořilo moře a vlny dopadávali na mojí srst. 

Seběhla jsem dolů a písek mi hned vlítnul do čenichu a do očí, takže mi začali hned slzet oči. Když se mi už povedlo nějak zaostřit, tak od moře vedla krásná louka plných květin a různých zvířat. Nikdy jsem neviděla nic nádhernějšího. 

Nejvíc mi létalo hlavou to, proč jsem tu jako jediný vlk? Že nikdo nikde není a hodně mě to znervózňuje. Hned zítra se vydám někoho najít. Snad se mi to povede. 

Tu máte první kapitolu (jak nečekané :D) a byla bych hooodně ráda za váš názor, protože mi to hodně překazilo "Temné tajemství" u kterého jsem měla vymyšlený děj a dost se mi to teď plete. 😅 (Temné tajemství je moje další knížka) 

A pokud jste ten můj velice zajímavý problém přežili až sem, tak dostáváte imaginární zvířátko!