Vlčí vytí

4. Kapitola

Začala mě bolet hlava. Jeho slova se mi začali vyrývat do paměti a já s tím nemohla nic udělat. Na tohohle vlka jsem měla strašný vztek, že jsem nedokázala ze sebe dostat ani hlásku. Jenom jsem se dívala na mohutného hnědého vlka jehož žluté oči se zabodávali do těch mých.

,,Vzpomínáš jsi na mě?" Promluvil vlk. Rychle jsem odvrátila svůj pohled ke dnu. Cítila jsem, jak se na mě dívá a čeká než promluvím, ale já nevěděla co. Tohohle vlka jsem nesnášela za to, co provedl mojí matce a teď čeká, že s ním začnu komunikovat.

,,Jak bych mohla zapomenout?" Dostala jsem ze sebe jednu větu a měla co dělat, abych se tady nezhroutila.

,,Máš pravdu, jak bys mohla zapomenout na tak úžasného vlka, který tě přijal mezi ostatní a zajistil ti domov. I přes tohle všechno jsi odešla!" Vycenil na mě tesáky a já opatrně zvedla pohled k němu.

,,Musela jsem odejít a toho úžasného by jsi si mohl odpustit." Usmála jsem se na něho. Chtěla jsem ho naštvat a dařilo se mi.

Vypadal dost zmateně a naštvaně zároveň. ,,Co jsi to dovoluješ?!" Zařval po mě až se mi zdálo, že jeho oči na chvíli zrudli.

Polkla jsem. Absolutně jsem teď nevěděla, co mu mám odpovědět. Možná jsem to trochu víc přehnala a mám štěstí, že po mě neskočil.

,,Nemá to smysl. Ztrácím tu akorát čas, ale věř mi, že se nevidíme naposledy." Promluvil po chvíli vlk a chtěl se vydat pryč.

,,S radostí tě ráda uvidím." Zasmála jsem se a chtěla jsem taky odejít.

,,Věř mi, že ne." Ještě za sebou řekl. Ihned jsem se otočila a uviděla jsem, jak utíká se svojí smečkou pryč. Je ještě větší než si jí pamatuju. Co myslel tím, že ne? Byla jsem strašně zmatená.

Otočila jsem se zpátky směrem, kterým bych se měla vydat, ale před sebou jsem uviděla Jacka a Freyu. Nevypadali moc nadšeně, ale nevšímala jsem si toho.

,,Kdo to byl?" Promluvila Freya a měřila si mě podezíravým pohledem.

,,Neznáš ho a bude ti k ničemu, takže se tomu vyhneme." Řekla jsem jí a snažila se o upřímný úsměv. Čekala jsem, že se usměje taky, ale ta se jen podívala na Jacka a potom se oba otočili na mě. Byli dost zklamaný.

,,Děje se něco?" Rozhodla jsem se promluvit, i když nevím, jestli to bylo správné.

,,Víš.. Rádi by jsme ti věřili a chtěli, aby jsi tu mohla být s námi, ale.." Začal Jack, ale zdálo se mi, že v hlavě ještě hledá správná slova.

,,Přemýšleli jsme a bylo by lepší, kdyby jsi se vydala svojí cestou." Dořekla to za něho Freya a já měla pocit, že se mi zastavilo srdce.

,,Co, proč, jak?" Vůbec jsem nevěděla, co říct. Tohle jsem opravdu nečekala. ,,Však jsme přátelé.. Jak, že mám odejít..?" Ptala jsem se jich. Celou dobu jsem měla kamenný výraz, ale uvnitř jsem měla prázdno.

,,To jsme, ale stejně každý za chvíli půjde. Ty bys měla taky a nevadí, že půjdeš dřív." Odvážil se odpovědět Jack. Cítila jsem, jak ho to bolí tohle vyslovit, ale rozhodně neví jaký to je pro mě.

Nic jsem neříkala jen sledovala oblohu. Všimla jsem si každého pohybu na obloze a v hlavě hledala správné slova. Chtěla jsem jim to oplatit, ale tohle se oplatit ani nedá. Cítila jsem jen tlukot mého srdce. Snažila jsem se ho zklidnit, ale nešlo to.

,,Víte co? Máte vlastně pravdu. Na co ztrácet čas s vlky, kteří mi nevěří a očividně o žádné přátelství ani neměli zájem." Dostala jsem ze sebe a bylo mi jedno, jestli to říkám naštvaně, zklamaně a nebo šťastně. Hlavní pro mě bylo, že to vůbec řeknu.

,,My ti věříme, ale-" Začala Freya, ale přerušila jsem jí dřív než to dořekla. Opravdu jsem neměla zájem o to, aby mě přesvědčovala.

,,Nevěříte a nesnaž se tvrdit, že jo." Řekla a jsem zadívala se jí do očí. Bolelo mě vidět, jak jsou její oči zničený, ale nechci to dát najevo.

,,Je nám to líto." Promluvil Jack a chystal se odejít z téhle konverzace.

,,Mně je zase líto, že jsem vás potkala." Zklamaně jsem se na ně podívala. Neměla jsem náladu to dál rozebírat. Jednoduše jsem ukončila konverzace a vydala se nějakým směrem. Bylo to úplně jedno kam jdu. Jen chci co nejdál od nich. Ani jsem se na ně nepodívala, nestojí mi za to. Ztratilo jsem dost času.

Nemělo ani smysl brečet. Došla jsem k nejbližšímu potůčku a zadívala se na můj odraz ve vodě. Jen jsem tam seděla dívala se na vlny, který vlní můj obličej. Donutilo mě se tomu aspoň tomu trošku usmát.

Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do zvuků přírody. Všude kolem mě zpívali ptáčci. Sem tam jsem i uslyšela rybku, které plavala kolem mě. Vítr, co mi čechral mojí srst. Ponořila jsem se tímhle do hlubokých myšlenek. Chtěla jsem myslet na něco pozitivního, ale hned se přede mnou objevil odraz mojí matky, jak se na mě dívá a následně po ní skáče Alfa a všude se rozprskla krev.

Zděšeně jsem otevřela oči. Srdce mi splašeně bušilo a já ho vůbec nemohla uklidnit, celkově jsem se nemohla uklidnit. Podívala jsem se na potůček, abych se trošku uklidnila mým odrazem, ale krásně průhledná voda bylo pryč. Potůček se začal zbarvovat do rudého odstínu a po krásné vodě během sekundy nezbylo nic.

Otočila jsem se a rychlím krokem jsem se vydala pryč, jako bych tomu mohla uniknout. Uklidni se. Byl to jen výplod tvé fantasie. Nic takového neexistuje. Ta voda je normální. Uklidňovala jsem se v hlavě, ale vůbec to nepomáhalo. Všechno my zůstalo v hlavě a nevím, co s tím mám udělat.

Z přemýšlení mě vyrušil nějaký hlas. Schovala jsem se do nejbližšího keře a v duchu doufala, že si mě nevšimne. Nakoukla jsem z křoví, abych se podívala, kdo to je. Přede mnou poskakovalo nějaké vlče a u toho si povídalo. Vylezla jsem z křoví a rozhlídla se kolem mě, jestli tady nemá někde rodiče. Nikoho jsem neviděla a ani necítila. Tu vlče tu bylo samotné.

Zadívala jsem se na vlče a snažila se mu porozumět.

,,Nechytneš!" Smálo se vlče a všude poskakovalo. ,,To je srandaa." Zavylo vlče radostně, ale hned na to zesmutněl. ,,Už se vrať, já se bojím.. Mami řekla jsi jen chvíli, tak kde jsi? Měla to být jen hra.. Říkala jsi to.." Začalo vlče vzlykat.

Já nevěděla, co mám dělat, ale nakonec jsem se rozhodla k němu jít a něco se dozvědět. Pomalým krokem jsem se vydala k němu, abych ho moc nevyděsila.

,,Vím, že tady jsi. Cítím tě a nemusíš se bát. Maminka se pro nás vrátí. Můžeš zase odejít." Promluvilo vlče a já se začala rozhlížet, jak jako "nás". ,,No pro mě a brášku." Začalo se roztomile smát.

Tohle místo se mi nějak nezamlouvalo. Nevím, jestli dělám správně, ale zvedla jsem se a odkráčela pryč. Nechala jsem ho tam být. Podle mě si dělal jen srandu a někde jsou tady jeho rodiče.

Nedokázala jsem se neotočit, takže jsem se na vlče podívala, ale nikde jsem ho neviděla. Cítila jsem tady jeho pach, ale neviděla jsem ho.

Něco lehkého mi skočilo na záda. Zakouslo se mi do zad a já se překulila na záda, abych ho ze sebe dostala a povedlo se. Podívám se na vlče, který mi skočilo na záda, který se začal smát.

,,Skoro jsem tě měl. Až budu starší, tak tě porazím.." Promluvilo vlče a rozeběhlo se daleko ode mě.

Až budu starší, tak tě porazím.. Řekla jsem si ještě jednou pro sebe, co tím myslel..