Kdybych mohl létat

První Kapitola

Konec léta s sebou přináší hodně věcí, pro někoho je to osvobození z každodenní nudné rutiny nebo naopak uvěznění v návalu stresu z dalšího příchodu do školy. Pro mě letošní konec prázdnin znamená akorát strach z největšího trapasu v mém životě. Všude kolem je cítit neustále vzrušení a i vzduch už se nedočkavě tetelí. Pro mou matku to naneštěstí znamená akorát další zbytečné starosti, především kvůli mně.

„Zlatíčko, nemáš žízeň? Hlad? Klidně ti támhle skočím do kantíny, pro něco dobrého, jen si řekni," řekla mamka zatímco mi rovnala kravatu a límec mé bílé pečlivě vyžehlené košile.

„Mami," řekl jsem a zhluboka se nadechl, „hlavně klid, ano? Vypadáš nervózněji, než jsem já sám."
Snažil jsem se matce vykroutit a upravit si kravatu sám, protože nás pár lidí se smíchem sledovalo. Obvykle mi to nevadilo, ale opravdu mi musí říkat zlatíčko, když je kolem tolik cizích lidí? Už nejsem malé dítě.

„Má pravdu Mary," řekl Thomas a upřímně se na mě usmál. Thomas byl vysoký hubený zrzek s modrýma očima a upraveným strništěm. Byl to můj nevlastní otec, takže mamky přítel. Není s námi dlouho, ale je fajn a beru ho už dá se říct jako tátu.
Možná bych vám mohl konečně vysvětlit, kde to vlastně jsme a co se děje. Jak se to vezme, dejme tomu, že má učitelka se zbláznila. Každé léto, poslední týden v srpnu začíná pěvecká soutěž, která se koná v místním divadle, a právě učitelka na hudební výchovu mě sem přihlásila. Prý musím rozvíjet svůj talent, jak ráda vždy říká. Takže přibližně za patnáct minut budu stát na jevišti a zpívat před stovkami lidí a budu jen rád, když moje vystoupení nedají na internet. Všichni moji blízcí si myslí, že zpívám skvěle a zvládnu to, jen já tvrdím opak. Zpívat sice umím, ale jsem si jistý, že před tolika lidmi ne. Navíc jsem o něco takového vůbec nestál.

„Opravdu nic nechceš? Měl by ses napít," řekla nervózně má máma a už se nahnula ke kabelce pro peněženku. Taková je pořád, je přehnaně starostlivá, ale myslí to dobře.

„Mami," řekl jsem a ihned se podíval jinam, aby neviděla můj lehce rozhořčený výraz.

„Olivere, myslím to vážně, nesmí ti vyschnout v hrdle, jinak to nezazpíváš," řekla a trošku se mi prohrabala mými světle hnědými nezkrotnými kudrlinami, aby nevypadali jako vrabčí hnízdo. Mou pozornost ale v tu chvíli upoutala velká obrazovka, kde byl vidět přímý přenos z jeviště. Momentálně dozpívala nějaká dívka, rozhodně starší než já, a podle reakce poroty a diváků to vypadalo na jistý postup do dalšího kola.

„Notak, podívej se na mě," řekla máma, chytla mě za bradu a můj obličej otočila k sobě. Když viděla můj pohled plný odporu jen si tiše povzdechla a zmizela i s peněženkou k bufetu. Chápu, že má starost, ale tímhle mi opravdu moc nepomáhá.

„Proč nemohla jet i Sam?" zeptal jsem se Thomase, „mám pocit, že by mi byla asi větší psychickou podporou než je moje přísná matka a flegmatický nevlastní otec," řekl jsem s jistým sarkasmem v hlase a na konci se smutně uchechtl. Abyste byli v obraze, Sam je má sestřenice a zároveň má jediná nejlepší kamarádka. Je také jediná osoba, která zná mé tajemství... Ale o tom až později.

„Olivere," začal nejistě Thomas, „vím, že Sam by tě dokázala podpořit víc, ale uvědom si, že tvoje máma se opravdu snaží," řekl a upřel na mě své modré oči. Asi si myslel, že budu zpytovat svědomí, ale takový já nejsem.

„Víš," začal jsem a konečně se mu podíval do očí, „ty ji nezná-"
„Tady jste," řekla blonďatá slečna, která v tu chvíli doběhla přímo k nám, byla trošku při těle, a snažila se rozdýchat rychlý běh, „rychle pojď... dvě vystoupení... před tebou nám odpadla... jsi na řadě," stále to rozdýchávala. Změřil jsem si ji pohledem a všiml si štítku na její košili, kde stálo Linda, výpomoc. V tu chvíli přišla má matka s lahví vody. Flašku s vodou si ale vzala zadýchaná slečna a jedním dechem ji vypila. V tu chvíli jsem upřímně málem vyprskl smíchy z mámina výrazu. Vytřeštila na ni oči a jen strnule stála na místě. Její přítel flegmatik na ženu jen překvapeně zíral a mlčel.