Kdybych mohl létat

Třetí Kapitola

Trochu rozhořčeně jsem se otočil, abych viděl, kdo na mě volá. Nemám rád, když mě někdo ruší při přemýšlení. Ale byla to Sam, moje sestřenice. Její rodina měla dům hned vedle nás, dokonce i naše zahrada byla propojená, takže mě musela zahlédnout asi právě odtamtud. Běžela přímo ke mně, její dlouhé vlnité černé vlasy vlály ve větru stejně jako její pestrobarevné letní šaty, co měla na sobě.
„Ahoj, Sam," pozdravil jsem ji s úsměvem a roztáhl ruce, aby mě mohla obejmout.
„Nazdar, Olivo! Všechno nejlepší," řekla se smíchem a téměř mi skočila do náruče. Olivo mi říká už odmalička a abych řekl pravdu, tak to nenávidím. Neříká mi tak jen kvůli tomu, že Oliver a Oliva jsou poměrně podobná slova, ale váže se k tomu i docela vtipná historka. Když mi bylo sedm let všichni moc dobře věděli, že nenávidím olivy, a tak jednou na Velikonoce strejda se Sam namočili olivy do čokolády a udělali z toho takové "mini čokoládové vajíčka". Jak už víte, miluju čokoládu, a tak jsem si vzal plnou hrst a nasypal si je do pusy. Myslím, že vám asi dojde, jak to dopadlo, dejme tomu, že jsem dalších pár hodin strávil v koupelně.
„Kdy už s tou Olivou přestaneš," zasmál jsem se a rozcuchal ji vlasy, „zrovna jsem šel venčit George, jdeš se mnou?"
„Jasný, zajdeme do parku?" zeptala se a sehnula se k mému tmavému labradorovi, který ji hned olízal a oslintal celý její obličej.
„Ale jo, proč ne," řekl jsem s úsměvem a podal ji vodítko, které hned převzala. Vytáhl jsem z kapsy čokoládu, kterou jsem před chvílí dostal od Thomase a kousek si ulomil. Samozřejmě jsem nabídl i Sam, ta si vzala čokoládu a začala brebentit jako vždy. Cestou po liduprázdné ulici, okolo které byli pravidelně nasázené stromy jsem byl tak zažraný do svých myšlenek (a čokolády), že jsem nevnímal jediné slovo, které Sam řekla. Duchem nepřítomný jsem kopal do kamene před sebou a svou sestřenici jsem neposlouchal.
„...no a četl jsi to, co psali o tom Harrym? Slyšel jsi ho zpívat?" řekla Sam.
V tu chvíli jsem zpozornil. Zase Harry. Nemusím ho ani potkat osobně a všude mě ten blb pronásleduje.
„Prosím tě ani mi o něm nemluv," řekl jsem a tiše zabručel. Podíval jsem se na Sam a ona na mě jen nechápavě zírala s jedním obočím nadzvednutým. 
„Ty... Ty ho znáš?" řekla a zastavila se.„Říká se, že se přistěhoval pár dní před prázdninami a já osobně jsem ho ještě neměla tu čest potkat."
Stále se na mě dívala nechápavým až trošku podezíravým pohledem a mě došla slova.
„No, umm... Eh," nervózně jsem se podrbal na zátylku a nevěděl co říct. Neznal jsem ho, ale zároveň jsem ho znal možná až moc. 
„Ano? Povídej," řekla a lehce do mě drkla a šla pomalu dál. Možná bych ji mohl říct, že jsem ho potkal. Aspoň bych ji varoval, aby si na něj dala pozor.
„Neznám ho, jen jsem ho potkal po vystoupení a byl to akorát arogantní blb," řekl jsem a na chvíli se odmlčel, „dávej si na něj pozor, určitě je to jen další lamač srdcí, nestojí ti za to," dodal jsem a lehce se na ni usmál. Jak ji znám určitě by se jí zalíbil a on by ji akorát zlomil srdce a to bych nedovolil.
„Ale prosím tě, ještě jsem ho ani nepotkala osobně, nevím jaký je," řekla Sam a pokrčila nad tím rameny, „a tys ho potkal taky jen jednou, nemůžeš soudit člověka podle prvního dojmu," řekla s malým úsměvem. „Ale moc ráda ti ho přenechám, co ty víš, třeba je bisexu-"
„Dobře dobře, to by stačilo," řekl jsem vážně, ale nakonec se trochu zasmál, „jsme v parku, tak to už neřešme, uvidíme sami, jak se to vyvine," řekl jsem a trochu se usmál. Georgieho jsem pustil navolno a vytáhl z kapsy jeho rozkousaný tenisák, který jsem mu hned hodil. „Třeba to nakonec nebude takový blb," zamumlal jsem si spíš pro sebe a pokrčil nad tím rameny.

„...ano, Thomasi, už jdeme, za deset minut jsme tam," řekl jsem do telefonu trochu otráveně a protočil nad tím očima. V parku jsme se procházeli až do oběda, George se pořádně proběhnul a my si aspoň trochu odpočinuli. Museli jsme ale jít zpět, zavolal mi Thomas s tím, že společně se strejdou a tetou budeme grilovat a oslavíme trošku ty moje narozeniny. Abych byl upřímný zrovna nadšený jsem z toho nebyl. Nemám rád tyhle rodinné sešlosti a když zrovna nemusím neúčastním se jich. 
„Nevypadáš zrovna nadšeně," řekla Sam a tiše se uchechtla.
„No ty se moc nesměj, tvoje narozeniny nebudou o moc lepší," řekl jsem se smíchem. Sam měla narozeniny téměř na konci května, takže jsme je oslavili pár měsíců zpět. Slavily se její šestnáctiny. U nás v rodině je šestnáct let taková hranice, kdy nás rodiče už tolik nehlídají. U Samanthy to tak samozřejmě bylo, ale já s mou přísnou matkou budu asi rád, když mě nechá normálně žít aspoň po mých jednadvaceti. Jedinou "dospěláckou" věc, co jsem ve svých šestnácti mohl udělat byl řidičák. A mám pocit, že to bylo jen proto, abych svou matku nebo Thomase stále neobtěžoval, když jsem chtěl někam jet. 
„Věř mi, nakonec se ti to bude líbit," řekla Sam a upřímně se na mě usmála. Samantha asi ví o něčem o čem já nemám tušení. Vypadala podezřele a asi si to uvědomila i ona sama, jelikož ihned změnila téma. 
„Jo, jsme tady, tak pak přijď, uvidíme se," řekla lehce nervózně, rychle mi předala vodítko a odběhla přes zahradu k sobě domů. Mám pocit, že se to tak či tak dozvím, tak jsem nad tím jen pokrčil rameny a šel rovnou domů se převléknout. Jen jsem otevřel dveře a už ke mně doléhal matčin hlas z kuchyně, do které jsem letmo nahlédl.
„No konečně jsi tady, rychle se běž převléknout," řekla máma zatímco připravovala šunkové sendviče a zeleninový salát. Kývnul jsem v souhlas a mému černému uslintanému labradorovi odepnul vodítko, které jsem pověsil na věšák. George odběhnul do kuchyně škemrat o šunku a já se vydal po schodech nahoru do pokoje. Abych byl upřímný tiše doufám, že mi jen popřejí, sfouknu svíčky a budu moct zmizet do pokoje, kde se psychicky připravím na zítřek. Tiše jsem přibouchl dveře od pokoje a šel k oknu zatáhnout žaluzie. Nemám strach, že by mě někdo z okna sledoval, ale asi nikomu není příjemné převlékat se přímo před oknem. Zatímco jsem zatahoval žaluzie jsem sledoval dění na ulici, projelo tam pár aut, ale mihla se tam i postava na skateboardu. Až moc mi připomínal Harryho, vypadalo to, že na zádech měl obal s kytarou, ale jeho hnědé vlnité vlasy se mu naplácly na obličej, takže jsem ho nepoznal.
„Prober se, Olivere," řekl jsem si pro sebe a trochu se propleskal přes tváře. Nakonec jsem žaluzie konečně zatáhnul a šel se převléknout. Sundal jsem si oslintané tepláky a triko a hodil to na židli vedle skříně, kde jsem si odkládal špinavé oblečení. Skříň jsem otevřel a začal se prohrabovat oblečením, které jsem nějakým způsobem úplně rozházel. Z toho máma asi radost mít nebude. Najednou se ale dveře od mého pokoje rozletěly a já vyděšením nadskočil a tiše vyjekl. 
„Vyžehlila jsem ti košili, oblékni si ji," řekla mamka klidně a hodila ji po mně. 
„Mami!" křiknul jsem po ní a rychle běžel zavřít dveře. „Nemůžeš někdy klepat?"
„Jsi můj syn, znám tě lépe než kdokoliv jiný!" řekla nahlas abych to slyšel přes zavřené dveře, a pak pravděpodobně odešla. Nenávidím, když mě někdo vidí ve spodním prádle a je mi jedno jestli je to má vlastní máma nebo náhodný kolemjdoucí na ulici. V tomhle baráku nemůžu mít ani pět minut klid.