Ráno bylo ještě chaotičtější než jsem očekával. Oslava mě včera tak unavila, že jsem jen vlezl do sprchy a skočil rovnou do peřin. Každopádně jsem si neuvědomil, že druhý den je škola a měl bych si nařídit budík. Jsem sice ranní ptáče, ale přes prázdniny jsem si navykl vstávat minimálně v devět ráno. Dnes si bohužel přispala i máma a Thomas, takže mě neměl kdo probudit. Ale někdo se přeci jen našel.
„Olivere," řekla tiše Sam a trošku do mě šťouchla. Polospánek mě držel ve stavu, kdy jsem sice vnímal okolní dění, ale neměl jsem sebemenší chuť otevřít oči. „Olivere, sakra vstávej!" zařvala na celý pokoj a já vyděšeně vyletěl z postele. Moje nezkrotné hnědé kudrliny se rozletěly do všech stran a já jen zmateně stál a díval se na smějící se Sam.
„Co se děje? Co je za den?" zeptal jsem se s velkým zívnutím a promnul si oči plné ospalků. Každopádně jsem si hned uvědomil, že je pondělí prvního září, takže první školní den. „Kolik je hodin?!" vyjekl jsem na celý pokoj a rychle běžel ke skříni, kde stála židle s použitým oblečením a chňapl jsem včerejší tepláky a nějaké triko. Rozběhl jsem se do koupelny, myslím, že kdybych potkal někoho na chodbě oba bychom už leželi na zemi. Rychle jsem si vykloktal pusu ústní vodou, protože jsem na čištění zubů opravdu neměl čas a začal se oblékat.
„Je skoro půl deváté, Olivo," řekla Sam se smíchem a svalila se i s jejím batohem na mou postel. Škola začíná ve tři čtvrtě na devět a autem do školy je to takových patnáct minut, když šlápnu na plyn možná deset. Takže jednoduše - nestíháme. Do školy si normálně beru košili, džíny a kravatu a to většinou kvůli mámě. Dnes bych ji asi moc nepotěšil, sice ve škole budu jen pár hodin, protože bude jen pár uvítacích schůzek ale i tak bych tam v teplácích chodit neměl. Teď mi to bylo ale úplně jedno. Jindy si na svůj zevnějšek dbám, ale stihnout školu je pro mě mnohem důležitější.
„Tak co, Olivo, jsi připra-" řekla Sam, ale nestihla tu větu dokončit, jelikož pak zahlédla mě přicházejícího do pokoje v mém krásném outfitu. Ponožky jsem měl pestrobarevné a každou jinou jako klaun, triko s jednorožcem (dostal jsem ho od Sam k šestnáctým narozeninám) a o kalhotách ani nemluvím. Sam se rozesmála tak, že sotva popadala dech a musela probudit snad celý zbytek ulice.
„Netlem se a pojď," řekl jsem a na konci pořádně zívl. Popadl jsem batoh a běžel dolů po schodech do předsíně. Cestou po schodech nás potkal Thomas, který si pravděpodobně zdřímnul na gauči v obýváku. Musel ho probrat Samanthin výbuch smíchu, i když to probudilo asi celou ulici. Byl úplně mimo. Zatímco my jsme včera šli brzo spát, máma s Thomasem zůstali ještě nějakou tu chvíli na zahradě a pravděpodobně dost pili. Thomas vyšel pomalu po schodech, a tak nám zmizel z dohledu. Se Sam jsme se museli zadržet další výbuch smíchu, a tak jsme se rychle obuli a vyběhli ven, kde jsme vyprskli smíchy.
„Ty to tam včera asi pořádně rozjeli," zasmál jsem se a rychle naskočil do auta. Nevonělo úplně novotou, ale jsem rád, že ho mám. Sam nastoupila hned po mě a oba naše batohy hodila na zadní sedačky. Strčil jsem klíč do zapalování a nastartoval. Hlavu jsem natočil tak, abych viděl, co je za mnou, a pak konečně vycouval na silnici. Šlápnul jsem na plyn a vyjel přímo směrem k naší střední.
Auto jsem zaparkoval, co nejblíž ke škole. Cestou jsme míjeli líbající se páry, rádoby drsný skejťáky a dokonce i pár mých spolužáků, kteří očividně nestíhali stejně jako já. Do začátku hodiny zbývaly ještě tři minuty, takže byla ještě malá šance, že se na hodinu dostaneme včas. Sam se ode mě odpojila a běžela rychle do třídy. Já se ještě zastavil u skříněk a už za zvonění na hodinu jsem se rozběhl do třídy. Vběhl jsem do plné třídy, která v tu chvíli ztichla a posadil se do prázdné lavice hned vepředu. Vůbec jsem nevnímal, kdo všechno ve třídě sedí, ani jsem si nevšímal všech těch nechápavých pohledů. Sám nevím, jestli se polekali mého příchodu nebo přímo mě a mého neobvyklého oblečení.
„Oliver asi změnil styl ze šprťáka na teplýho bezďáka," řekla jedna z těch populárnějších holek hned co si mě přeměřila očima od hlavy až k patě. Snad polovina třídy se rozesmála. Naše škola není ničím speciální, je to obyčejná střední, která je rozdělená na pár skupin. Fotbalisti, populární mrchy, které s nimi spí, a pak nepopulární a neviditelní studenti a šprti. Do poslední skupiny samozřejmě spadám i já. Ve chvíli, co se ve třídě směstnali všichni studenti vešla do místnosti respekt vzbuzující postava. Profesor Rask - byl to muž menší, ale urostlé a svalnaté postavy. Jeho modré oči si každého studenta změřily pohledem a on si upravil své vlasy prorostlé stříbrem. Z tohohle týpka má snad každý aspoň trochu strach. Kolují o něm drby, že byl polda, ale propustili ho, protože zavraždil svou kolegyni, což je samozřejmě blbost, protože by šel do chládku. Říká se, že je to psychopat. Co je na tom pravdy nikdo neví, ale každopádně hned, co se profesor objevil ve dveřích všichni ztichli a postavili se téměř do pozoru.
„Sednout," pokynul bez jediného pohledu na třídu, která se ihned sesunula zpět na židle a posadil se ke svému pracovnímu stolu. „Dnes to bude rychlý, jen uvítáme dva nový studenty," řekl a upřel pohled na mě. Trochu jsem nakrčil obočí, protože jsem moc nepochopil, proč se dívá zrovna na mě, já tu přece už nějaký ten pátek studuji. „No moc nekoukej, Huxley, stejně jako loni nové studenty provedeš po škole, vybral sis to dobrovolně," řekl profesor, postavil se a začal se pomalu procházet po třídě. Už mi to došlo. Měl pravdu. Ale snad to nebude tak hrozné, jen se tady zdržím o chvíli déle.
„Takže tady vítám Boba Collinse a Gethina Bryanta," řekl profesor a ukázal na dva studenty sedící někde za mnou, takže jsem je neviděl a bylo mi to docela jedno, hleděl jsem si svého.
„Kriste pane, říkejte mi Harry," řekl drze kluk za mnou a určitě v tu chvíli protočil i očima. Profesor se na něj zamračil, všichni ostatní studenti by se pravděpodobně nejraději vypařili, jelikož se báli, že právě oni budou terčem, na kterých si vybije zlost. Zhluboka se nadechl a podíval se do země. Nakonec se trochu pousmál a beze slova se znovu posadil na svou židli.
„Počkat," řekl jsem si tiše a rychle se otočil na dva nové studenty. Gethina jsem v životě neviděl, na rozdíl toho druhého jsem znal. Nový Harry Styles se houpal na židli v předposlední lavici a s drzým úšklebkem mě sledoval zatímco jsem na něj nevěřícně kulil oči přes brýle.
Hodina s profesorem Raskem trvala sice maximálně patnáct minut nicméně se táhla tak pomalu, že to pro mě bylo jako celá věčnost. Hned, co nás propustil jsem vyběhl před třídu a čekal na naše nováčky, abych je tu rychle provedl. Gethin vyšel ze třídy hned za mnou a čekal se mnou ještě na Harryho.
„Vypadal si docela vyděšeně, když jsi mě zahlédl, znepokojil jsem tě snad?" zeptal se Gethin starostlivě. Gethin byl chlapec o něco vyšší a hubenější než já. Prostě modrooký blonďák, co je jen kost a kůže. Ale nebudu lhát, vypadal docela mile a sympaticky. Rozhodně sympatičtěji než Harry.
„Ne, v pořádku to bylo kvůli..."
„Tak jsem tady, kam se dnes podíváme, Olivere?" řekl druhý nováček ironicky milým hlasem, přehodil mi ruku kolem ramen a široce se na nás oba usmál. Nic jsem na to neřekl, podíval se na Gethina a těkal očima na toho kvůli komu jsem se tvářil tak rozrušeně. Každopádně mám pocit, že to asi nepochopil.
„Pojďte," řekl jsem prostě, shodil z ramen Harryho ruku a rozešel se po chodbě směrem k jídelně. Po chvíli jsem se zastavil a otočil se na vysokého hnědovláska. Chvíli jsem jen stál a mlčel, nakonec jsem našel odvahu a vypustil ze sebe pár slov.
„Buďme k sobě upřímní. Já osobně mám pocit, že tebe, Harry, úplně nezajímá historie naší školy, kde co je a tak dále. Brzy si najdeš mnoho přátel a zjistíš to sám. Nicméně, prokážu ti aspoň malou laskavost a řeknu ti něco, co tě zajímá asi ze všeho nejvíc," řekl jsem a rozhlédl se po chodbě. „Nejlepší párty jsou u Nicka nebo u Melanie," dodal jsem a ukázal na kudrnatého fotbalistu u skříněk a blondýnu stojící opodál. „Takže ti přeju hezký den, můžeš jít domů," řekl jsem a ironicky se na něj usmál. Gethin na mě zíral jako na zjevení a mlčel. Harryho obličej na okamžik vypadal jako by neměl co říct a já doufal, že se jednoduše otočí a odejde. To se samozřejmě nestalo, tenhle člověk musí mít vždy poslední slovo.
„Mám jednu otázku," řekl a lehce zvednul obočí. „Jak někdo jako ty," řekl a změřil si mě pohledem, „může vědět, kde jsou nejlepší párty."
„Říká se to," řekl jsem a pokrčil nad tím rameny. Nakonec jsem se otočil na patě, gestem pobídnul Gethina, aby šel za mnou a ten poslechl.
„Vy... vy se znáte?" zeptal se tiše a kývnul směrem někam za nás, takže jsem předpokládal, že Harry nám už společnost nedělá.
„No, vlastně ani ne, viděli jsme se jen jednou, ale... Jednoduše na mě nebyl úplně nejmilejší a jak jsi viděl před chvílí, je to arogantní blb."
„I kdyby to byl arogantní blb tak ho přeci nemůžeš soudit podle prvního dojmu, ale tak je to tvoje věc," řekl a usmál se na mě. Abych řekl pravdu v tu chvíli jsem se nad tím zamyslel a přemýšlel i nad tím zda mu nedat ještě jednu šanci.
„Dobrá tedy, neřešme to a já ti to tu trochu ukážu. Chceš to i s odborným výkladem historie téhle školy?" řekl jsem a doufal, že řekne ne, protože jsem se ho včera nestihl naučit.
„Pokud sám nechceš tak já taky ne," řekl mile a pokračoval po chodbě. Tenhle kluk se mi začíná zamlouvat.
„Děkuju! Stejně to neumím, ale to nikomu neříkej," uchechtl jsem se a zastavil se. „Tak jo, tady je jídelna, to ti asi došlo. Vaří tady docela dobře, ale já sem většinou moc nechodím," řekl jsem a zabočil doprava. V cestě nás však přerušila má učitelka na hudební výchovu.
„Olivere, tady jsi. Po tom, co provedeš...," řekla a zarazila se, protože jeho jméno neznala. „Až provedeš nového studenta stav se prosím do mé třídy, uvítáme se a řekneme si, co nás čeká v novém školním roce," dodala paní učitelka a tiše jako duch opět odešla. Podíval jsem se na Gethina, ale ten zíral někam jinam. Když jsem se zadíval směrem kam se díval spatřil jsem jeho cíl. Byla to Abby, jedna z rostleskávaček. Přesněji Abbyno pozadí.
„Mám pocit, že na tu to nemusíš ani zkoušet. Pokud teda máš zájem o ní a ne jen o její zadek," řekl jsem a tiše se zasmál. Gethin se na mě podíval a upřel na mě své modré oči, nakonec se taky nervózně zasmál.
„A... ty máš holku?" zeptal se a pomalu šel dál po chodbě. Já ho hned následoval.
„Holku? Ne, mám jiné priority."
Gethin na to nejdřív nic neřekl, a pak se na mě podíval trochu překvapeným pohledem, ve kterém jsem rozeznal uvědomění. „Ááá, chápu. Takže máš kluka."
V tu chvíli jsem na něj trošku vykulil oči a tváře mi zrůžověly. „Ne, to ne. Svými prioritami myslím spíš školu a budoucí kariéru. Navíc mi to s nimi nikdy moc nešlo," řekl jsem a podrbal se nervózně na zátylku.
„S klukama?" zeptal se Gethin a trošku nakrčil obočí.
„S lidma," řekl jsem prostě a tiše se nad tím zasmál. Gethin kývnul a nakonec se nad tím taky trochu pousmál. Společně jsme šli do další části školy, kterou by měl znát.
Další kapitola je tady, doufám, že se Vám bude líbit.
Mějte se krásně <3
ČTEŠ
Kdybych mohl létat
Teen Fiction...letěl bych za tebou. Říká se, že každý najde svou spřízněnou duši. Někoho s kým se budete cítit jinak než s rodinou, přáteli nebo spolužáky. Ať už jste beznadějná romantička, flegmatický zrzek, arogantní kytarista nebo jen obyčejný šprt - jednodu...
