Nepřítomně jsem stál kousek od dveří s nápisem vstup na pódium a neměl sebemenší chuť vrátit se zpět k rodičům. Matka by mě nejspíš hned vyčetla to, že jsem se před vystoupením nenapil a můj flegmatický nevlastní otec by nevydal ani hlásku. Pár desítek metrů ode mě jsem zahlédl opět stejného holohlavého chlapíka, který mě přivedl na pódium. Chtěl jsem jít za ním a říct mu jak to dopadlo, ale...
„Moc ti to nevyšlo, Olivere," zasmál se tmavovlasý chlapec s kytarou v rukou, který se ještě do té doby skrýval za zády ramenatého muže. Byl mnohem vyšší než já, ale i přesto se za mužem velikosti Hagrida snadno schoval. Na očích měl sluneční brýle, pak si je ale sundal a zavěsil za jeho černé triko s velkým logem kapely Queen. Jeho světle hnědé oči mě probodávali pohrdavým pohledem a já naštvaně nakrčil čelo.
„Víš, příště se zkus před vystoupením napít," řekl a sarkasticky na mě mrkl, „myslím, že tu učitelku tvůj výsledek moc nepotěší," dodal a ještě jednou se uchechtl. Neměl jsem slov, nevěděl jsem, co mu na to říct. Většinou se vztekem problém nemám, tenhle člověk mě rozčiloval už jen jeho přítomností a existencí. Naštěstí konečně zmizel do dveří, které vedli na pódium. Chvíli jsem tam ještě stál a nechápavě zíral na místo, kde ještě před chvílí stál ten kluk. Nakonec jsem se otočil na patě a odešel chodbou konečně ke své rodině. Na konci chodby jsem se ale zarazil.
„Ale ne-" zamumlal jsem si tiše pro sebe. Všichni ti lidi, co tam čekali na vystoupení můj zpěv slyšeli stejně jako ten otravný kytarista. Nenápadně jsem vyšel z chodby a čekal další výsměch. Ten se ale nekonal.
„Zvláštní," řekl jsem tiše a přemýšlel, proč se mi nesmějí stejně jako stovky lidí v divadle. Pak jsem ale zpozoroval, co tak upoutalo jejich pozornost. Všichni sledovali obrazovku s přímým přenosem z jeviště, kde právě teď zpíval a hrál ten kluk z chodby. Abych řekl pravdu, vypadá a určitě to je arogantní blbec, ale... Zpívá hodně dobře.
„It shakes all over like a jelly fish. I kinda like it. Crazy little thing called love," zazpíval a zadíval se přímo do kamery, „There goes my baby."
Dál už jsem ho neposlouchal, k obrazovce se nahrnula snad všechna přítomná děvčata a já už na děj na jevišti moc neviděl. Ale písničku jsem poznal, byla od kapely Queen. Bylo to asi logické, proč by si jinak bral to triko.
„Olivere," řekl přísně známý hlas kousek ode mě a já ztuhl, „co to mělo znamenat?"
Cestou domů nepromluvil nikdo ani slovo. V uších mi zněly melodie Louise Tomlinsona a já jen mlčky seděl na zadním sedadle za mámou a pozoroval mihotající se ulici za oknem. Máma vypadala smutně, ale zároveň i pěkně naštvaně. Bylo mi to líto, zklamal jsem ji víc než sám sebe. Upřímně jsem se snažil myslet na něco jiného než na zkažené vystoupení a pravděpodobný trapas na internetu, ale když jsem se konečně dostal k jiným myšlenkám objevil se tam ten sarkastický arogantní hňup s kytarou. Všechny holky z něho šílely. A já se jim vůbec nedivím. Ano, byl moc hezký, ale zároveň to byl určitě nějaký hajzlík a děvkař, který holkám jen láme srdce a ještě z toho má srandu.
„Mary, nech to být, byl jen nervózní, nemůže za to," řekl Thomas, čímž přerušil mé myšlenky, „a zítra má narozeniny, co kdybychom to prostě nechali plavat?" dodal opatrně, aby mámu nenaštval ještě víc. Upřímně? Nepovedlo se.
„Nechali plavat?!" křikla máma až jsem trošku naskočil, „Musíš být pořád takový flegmatik? Ty bys nejradši vůbec nic neřešil, a pak to takhle dopadá. Svojí dceři jsi nechal volnou výchovu a jak skončila! Je z ní akorát feťačka a..."
Dál jsem jejich hádku už neposlouchal a raději si písničky trochu zesílil. Téma Thomasova dcera nesnáším stejně jako Thomas sám.
Konečně doma. Auto najelo na štěrkovou příjezdovou cestu a já rychle vystoupil. Bydlíme v malém ale útulném domku se zahradou na okraji města, takže je to tu mnohem klidnější než v centru Atlanty. I když tenhle dům nemám moc rád, tak tam mám svůj pokoj a to byla momentálně jediná možnost jak zmizet matce z očí. V ten moment, co jsem překročil práh vchodových dveří a vyzul si boty jsem rychle vyběhl schody přímo k sobě do pokoje. Ani jsem nestihl pozdravit George, mého tmavě hnědého labradora, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Posadil jsem se na židli k pracovnímu stolku v rohu pokoje a otevřel svůj notebook. Melodie mého oblíbeného playlistu, kde byl převážně Harry Styles a další z One Direction zaplnily můj malý pokoj a já se opřel se do své kancelářské židle. Můj obličej plný akné zakryly mé dlaně, promnul jsem si oči a začal se konečně soustředit. Pak najel na Atlantské peprnosti, internetové školní fórum, kde studenti zveřejňují informace, drby, přiznání... Dalo by se říct cokoliv, co mají zrovna na srdci. Tuhle stránku projedu vždy jen na konci prázdnin, protože tam občas bývají i informace (spíš drby) o nových učitelích nebo předmětech. Letos tam bylo ale něco úplně jiného, žádní učitelé, žádné nové předměty nebo kroužky, ale...
„Viděli jste dnes na té soutěži toho novýho studenta? Nastoupil k nám před prázdninama, myslím, že jde do třeťáku."
„Ten novej čtvrťák je úžasnej, slyšeli jste ho zpívat?"
„Je to třeťák, přistěhoval se před prázdninama, takže ten ročník bude opakovat, Abby. Ale myslím, že osmnáct už mu bylo :D"
„Myslíte, že je podobojí? Šel bych do něj."
„Slyšela jsem, že se jmenuje Harry, že by nový Harry Styles?"
V tu chvíli jsem písničku od Stylese musel rychle přepnout, jelikož jsem si pod jeho jménem nemohl představit nikoho jiného než toho nafoukance.
„Hej lidi, myslíte, že někoho má? Je mega hot. Hlavně ty jeho vlasy!"
Na jednu stranu jsem byl rád, že tam nebylo moc o mně a mém trapasu na jevišti, ale zároveň mě vytáčela každá zmínka o tom údajném "novém Harrym Stylesovi". Tohle holky vážně chtějí? Opravdu?
Abych k vám byl upřímný po ránu jsem se cítil jako zombie. Když jsem přišel do koupelny a podíval se do zrcadla vůbec mě nepřekvapilo, že tak i vypadám. Světle hnědé kudrliny jsem měl zacuchané, po obličeji ještě větší akné než jindy a pod mýma modrošedýma očima byly krásně vykreslené kruhy z nedostatku spánku. Včera jsem totiž téměř celou noc probděl, jelikož mi v hlavě běhali myšlenky jak na běžícím páse a já nemohl spát.
U snídaně bylo překvapivě ticho, všichni jsme jen tiše jedli a já se snažil vyhnout se jakémukoliv očnímu kontaktu.
„Všechno nejlepší, Olivere," zamumlala tiše máma a zvedla se od stolu pravděpodobně pro dárek. Po chvilce přišla zpět a položila na stůl přede mě zabalený dárek.
„Četla to má kolegyně, říkala, že někomu v tvém věku by se to mohlo líbit," řekla máma a trochu se na mě usmála, „když se ti to bude líbit, koupím ti i další díly."
Takže je to jasné, další knížka. Roztrhl jsem balící papír a vytáhl knihu v pevné vazbě, na které stálo Harry Potter a kámen mudrců.
„Další Harry, to jméno mě pronásleduje všude," zamumlal jsem si pro sebe tak aby to nikdo neslyšel. Jen jsem se nad dárkem lehce usmál a podíval se na mámu.
„Díky, mami," řekl jsem s upřímným úsměvem a rychle prolistoval knihu. Byl jsem z ní nadšený, už dlouho jsem si chtěl Harryho Pottera přečíst.
„Tady máš něco i ode mě, nevěděl jsem, co koupit tak ti tohle bude snad stačit," řekl tiše Thomas a položil přede mě čokoládu. Já osobně neznám většího milovníka čokolády než jsem já sám, takže čokoláda mi udělala možná větší radost než nová kniha.
„Díky," řekl jsem s úsměvem a čokoládu si schoval do kapsy od tepláků.
„No nic, půjdu vyvenčit George," řekl jsem, dal si do pusy poslední kousek zeleniny a šel po sobě uklidit prázdný talíř. Nádobí jsem hodil do myčky a šel pro vodítko.
„Georgi, pojď jdeme na procház-" ani jsem to nestihl říct a už můj tmavý labrador skákal na zadních, aby mi mohl olízat obličej. Přikrčil jsem se k němu a pořádně ho podrbal za ušima.
„Hodný kluk, no joo," říkal jsem s úsměvem zatímco jsem ho drbal a hladil, „trochu uslintanej, ale hodnej," řekl jsem se smíchem a utřel si jeho sliny o kalhoty. Rychle jsem mu připnul vodítko a vyběhl ven na ulici užít si poslední den prázdnin. Každý rok se do školy těším, letos to byla bohužel výjimka. Bude tam náš miláček davu Harry. Upřímně doufám, že včera to byla jen náhoda a už ho nepotkám, přeci jen naše škola je velká a město taky.
Ve vzduchu bylo cítit babí léto, ale stále bylo teplo, dobrých pětadvacet stupňů. Procházel jsem ulicí kolem rodinných baráčků, všude bylo liduprázdno a ticho. Ze zahrad se občas ozval dětský smích, šplouchání vody v bazénu nebo hudba z rádia, já ale vnímal hlavně tiché šustění listí okolních stromů, které způsoboval lehký příjemný vánek. Vždy u procházek s Georgem zabrousím do svých myšlenek a je těžké mě z nich dostat. Někomu se to ale jen přesto podařilo.
„Hej, Olivere!" po ulici se rozezněl známý hlas a já se i s Georgem na místě zastavil.
Ahoj! Tak tady máme druhou kapitolu, moc děkuji za všechny komentáře, názory, hlasy a přečtení! Za chvilku tady máme stovku ☺️
Přeji vám všem krásný den ❤️
ČTEŠ
Kdybych mohl létat
Teen Fiction...letěl bych za tebou. Říká se, že každý najde svou spřízněnou duši. Někoho s kým se budete cítit jinak než s rodinou, přáteli nebo spolužáky. Ať už jste beznadějná romantička, flegmatický zrzek, arogantní kytarista nebo jen obyčejný šprt - jednodu...
