Seděli jsme naproti sobě na pódiu a usilovně přemýšleli. Harry zamyšleně kousal tužku a sledoval prázdný list papíru, jak kdyby čekal, že se tam něco samo objeví. To se samozřejmě nestalo.
„A co třeba Queen?" navrhl Harry a podíval se na mě. Už takhle jmenoval asi tři kapely, ale ani jednu jsem neznal. Jen jsem nepřítomně zakýval v nesouhlas a dál žmoulal kus prázdného papíru. „Počkej, chceš mi říct, že nemáš ani šajna, kdo jsou Queen?" řekl překvapeně a tiše se tomu zasmál. Když jsem tichým hm potvrdil jeho domněnku praštil se do čela.
„Jasně, že vím, kdo jsou, ale neposlouchám je," konečně jsem promluvil a podíval se na Harryho. Dnes měl triko s Freddiem Mercurym, asi to musí být opravdu fanda. Harry ale opět nevnímal a bloudil v myšlenkách nevšímajíc si mě. Něco zamumlal, ale nerozuměl jsem mu. „Co jsi říkal?" zeptal jsem se.
„Říkám, že je znáš možná tak z teorie té učitelky na hudební výchovu," řekl o něco hlasitěji, ale stejně to bylo spíš takové zabručení. Měl pravdu. Nad jeho poznámkou jsem lehce protočil očima a nic jsem neřekl. „Co vůbec posloucháš ty?"
„Ehm," trošku jsem si odkašlal a odmlčel se. Harry zvedl oči ke mně a čekal na odpověď. „No... One Direction a tak," zamumlal jsem téměř neslyšitelně, ale on to slyšel a na jeho nepřítomném a trochu nepříjemném pohledu se objevil pobavený výraz. „No co je!" křikl jsem po něm, ale nakonec jsem se trochu zasmál.
„Já nic neříkal!" zasmál se a ruce zvednul v obranné gesto. Tomu jsem se musel znovu zasmát, ale smál jsem se tak až jsem se z toho zakuckal. Trošku jsem se rozkašlal, ale po chvilce se můj dech uklidnil.
„Nic jsi neřekl, ale tvůj pohled jasně říkal bože s kým to tady sedím," uchechtnul jsem se a natáhl nohy, aby se mi trošku prokrvili, jelikož jsem už nějakou dobu seděl v tureckém sedu.
„Ale ne, to vůbec," řekl ironicky a tiše se zasmál. „I tak mě zajímá koho z nich máš nejradši," řekl a začal ťukat okousanou tužkou do dřeva pod námi.
„Harryho-"
„Jo tak Harryho? To jsem poctěn," zasmál se a začal se tvářit, jak mistr světa. Začínal jsem na něj měnit názor, ale opět se projevil jako sebestředný blb.
„Stylese. Ne tebe, ty egoisto," protočil jsem nad tím očima a odvrátil od Harryho pohled. Cítil jsem ale jak mě probodává očima. Bylo úplné ticho, ani jeden z nás nevydal ani hlásku.
„Něco mě napadlo," řekl nakonec Harry, čímž prolomil ticho. „Co to zkusit nějak spojit? Zkusíme najít nějaké spojitosti mezi těma dvěma kapelama, určitě se něco najde."
Neznělo to vůbec špatně, tohle by nám Horanová mohla i uznat. „Zní to dobře, tak se do toho pusťme," řekl jsem nadšeně a vzal do ruky tužku.
„Neříkej mi, že nevidíš podobnost mezi Harry Stylesem a Freddiem Mercurym," řekl jsem zatímco jsem mu ukazoval video z koncertu One Direction. „Podle toho, co jsi mi ukazoval ty tam vidím hned několik věcí. Umí skvěle komunikovat s diváky, nosí ikonické oblečení, oba mají skvělý hlas, velký hlasový rozsah," vyjmenoval jsem pár věcí a díval se na Harryho, který sledoval dění ve videu. Pohled pak otočil ke mně.
„Máš pravdu, jak tak koukám na tu tvou kapelu tak to na pódiu umí pořádně rozjet, to Queen taky," řekl a začal si na svůj papír vypisovat poznámky. Jeho vlnité vlasy mu padaly do očí, které těkaly po papíře sem a tam. Byl roztomilý. Klečel a skláněl se nad papírem, vždy napsal pár slov, zastavil se a zamyšleně kousal konec tužky. Na čele měl lehké akné a pod jeho světle hnědýma očima sotva viditelné kruhy pravděpodobně z občasného nedostatku spánku.
„Co tak zíráš?" řekl Harry zmateně, když očima pohlédl od papíru na mě. Zvedl jedno obočí a čekal, co mu na to řeknu. Srdce mi začalo bušit jak kdybych právě uběhl maraton a do tváří se mi hrnula krev.
„Eh. No... J-jen přemýšlím," usmál jsem se a nervózně se podrbal na zátylku. Měl bych se vzpamatovat, ani nevím, co se to se mnou děje. Podle jeho výrazu mi nevěřil ani nos mezi očima, naštěstí se v tu chvíli, co otevřel pusu, aby přidal nějakou další poznámku, objevila profesorka Horanová, aby nás zkontrolovala.
„Tak co kluci, postoupili jste nějak?" zeptala se mile a posadila se na židli před podiem. Opřela se o opěrátko a pomalu podupávala nohou.
„Už to skoro máme, ještě pět minut a je to," řekl Harry zatímco si psal posledních pár věcí, co by rád řekl. Snažil jsem se na něj nedívat, ale i tak mi pár letmých pohledů uniklo. Já už měl své poznámky napsané, rozhodli jsme se, že každý řekneme něco k naší kapele, a pak oba řekneme pár věcí, co mají společného.
„Tak kluci," řekla profesorka a uznale pokyvovala hlavou, „tohle jsem od vás nečekala, docela jste mě překvapili," usmála se na nás a zvedla se ze židle. „Myslím, že za tohle si zasloužíte malé plus hned takhle na začátek roku. Tak můžete jít domů," řekla, zapsala si poznámky do deníku a pomalým krokem odešla. Zaslechli jsme ještě klapání podpatků, které ihned utichli, jelikož učitelka zašla do kabinetu. S Harrym jsme se na sebe podívali, zvedli se a začali uklízet nepořádek, co jsme tam za tu dobu natropili.
„Tak se měj, Olivere," řekl Harry a odešel ze třídy. U dveří ještě vyhodil své počmárané papíry, a pak mířil očividně ke skříňkám. Nakonec jsem taky sesbíral své papíry a další věci a odešel ze třídy. Jen jsem vyšel ze dveří a málem jsem dostal infarkt, Harry okolo mě prosvištěl na skateboardu a zmizel za nedalekým rohem.
„Blázen je to," zavrtěl jsem nad ním hlavou a pomalu šel chodbou ven ze školy.
S Gethinem jsme si domluvili spicha ve čtyři, takže jsem měl ještě několik hodin času. Horanová nás tam nechala pěkně dlouho na to, že jsme ani jeden nic neprovedli. Musím ale říct, že jsem rád, že se Ethan neodvážil ani přijít, protože bych to asi hodně brzy zabalil.
Po příchodu domů mě čekal obvyklý výslech od mámy.
„Kde jsi byl tak dlouho?" zeptala se máma z obývacího pokoje hned, co jsem věšel vchodovými dveřmi.
„Taky ti přeju hezký den," řekl jsem ironicky a zakoulel očima. „Zdržel jsem se ve škole, prováděl jsem nějaké nové studenty," zalhal jsem a chtěl jít konečně po schodech nahoru do pokoje, ale máma mě zase zastavila.
„Tak dlouho? To jich bylo tolik? Máš nějaké nové spolužáky?" zahrnula mě otázkami a přišla za mnou na chodbu. „A co to máš na sobě?!"
„Ano tak dlouho, byli dva a ano mám dva nové spolužáky, jsou to ti, které jsem prováděl, můžu už jít do pokoje? S jedním z nich jdu potom ven," vychrlil jsem na ni všechny odpovědi kromě té ohledně mého dnešního úboru a pomalu šel po schodech nahoru. Máma nad tím jen zavrtěla hlavou a odešla zase na gauč k televizi, kde si na čelo položila studený obklad a hodila do sebe paralen z krabičky na stolku.
Po dlouhé době tady je další kapitola, omlouvám se, že to tak trvalo, ale měla jsem málo času kvůli škole a dalším aktivitám :D Budu ráda, když mě podpoříte hvězdičkou nebo nějakým komentářem, ráda si poslechnu nějaké ty rady, kritiku...
Přeju vám hezký den, mějte se <3
ČTEŠ
Kdybych mohl létat
Novela Juvenil...letěl bych za tebou. Říká se, že každý najde svou spřízněnou duši. Někoho s kým se budete cítit jinak než s rodinou, přáteli nebo spolužáky. Ať už jste beznadějná romantička, flegmatický zrzek, arogantní kytarista nebo jen obyčejný šprt - jednodu...
