Anima

Kapitola První: Il primo scontro

Po snídani se svou rodinou se Leone Abbacchio, připravoval na velký úprch od své rodiny, protože nebylo nic horšího než velké rodinné srazy.

Leonova rodina žila hluboko v lesích, území jejich smečky zabíralo velkou část lesa po celé desetiletí, ne-li staletí.

Leone si vzal svůj oblíbený lovecký nůž a prut na ryby. "Dávej na sebe pozor Leo, po té bouřce bude řeka prudká a je možné, že to nebude jediná nástraha lesa." Prohodila k Leonovi jeho matka, která již připravovala oběd pro nadcházející událost.

Strýcové, tety, bratranci a sestřenice, ti všichni se měli dnes sejít. Leone nikdy neměl tyto srazy v oblibě, mladší bratranci jej jen otravovali a ti starší se s ním stále snažili bojovat, jen proto protože v něm chtěli probudit jeho vlka.

"Neboj mami, jsem vždy opatrný." Odpověděl jí Leone, když si připravoval čutoru s vodou a něco menšího k snědku. Zpoza něj se ozval dunivý smích, "neboj se Natalie, je to krev mé krve." Leone se otočil, aby čelil jeho otci, byl to velmi vysoký muž s zářivě bílými vlasy, tento jev byl v jeho rodině už po celé generace a ani Leone tomuto neunikl.

Orso Abbacchio byl laskavý a silný vůdce, skvělá alfa a úžasný otec, dělal první poslední pro svou rodinu a Leone k němu vzhlížel a doufal, že bude s části tak dobrým vůdcem jako on, jak to tak povětšinou bylo i u ostatních smeček, se titul alfy smečky předával z otce na syna, či dceru.

Orso prohrábl svému synovi jeho nespoutané, bílé vlasy, což Leone nesnášel a začal hned vrčet a snažil se vykroutit z doteku jeho otce. "No tak mé malé vlče, trošku tě jen poupravím, kdo ví, třeba tam někde potkáš svou spřízněnou duši." Zachichotal se, když konečně nechal svého syna jít.

Natalie si povzdechla, "snad nebude v tvých letech tak nedospělý jako ty." Orsova pozornost se pak obrátila k jeho manželce. Leone tohoto využil, narychlo se rozloučil a vyběhl ven.

Leone rád chodil po lese boso, zbožňoval tu přirozenou měkkost lesního porostu, skákal přes padlé stromy, přelézal balvany a inhaloval vůně. Po dešti byl vzduch vždy čerstvější a čistější, jeho vlkodlačí nos tak lépe přijímal vůně, jak členů své smečky, tak i divoké zvěře.

Ač se Leone nedokázal ani z části proměnit, tak jeho vlčí smysly byly funkční, ovšem i přes tento fakt si vyžádal množství posměšků ať už od příslušníků jeho rodiny, tak i od jiných magických stvoření.

Jeho matka měla pravdu, nebezpečí tu bylo hodně, například nestabilní stromy, hlavně smrky vykotlané díky větru. Slezl opatrně z menšího srázu k rozvodněné řece. Leone si začal připravovat prut a pak se svým nožem začal rýt v půdě, aby našel nějaké ty žížaly, jako návnady.

Když měl prut připravený a žížalu na háčku, nahodil a čekal, pobrukoval si jednu z písní co s oblibou zpívá jeho máma, a nechal jeho mysl ať se postupně vyčistí.

Poslední rok byl pro jeho rodinu těžký, jedna z podpůrných postav v jeho rodině, jeho děda Lupo byl zavražděn, pak nejen jeho smečka, ale i další magická společenství byla uvržena do okovů strachu.

Po celý rok pátrali po vrahovi i s velkou pomocí lidí a dalších ras, ale marně.

Jižní Evropa byla na poměry zbytku světa utopickým místem pro všechny magické a nadpřirozené tvory ba i lidi, velkým příkladem tomu byla Itálie, převážně oblast jménem Kampánie, jejímž hlavním městem byla Neapol a kde na jejímž západním cípu žil Leone se svou rodinou. 

Tak jak byl Jih Evropy utopické místo, tak byl střed a Sever dystopií. Procesy s monstry i s obyčejnými nešťastníky, kteří se někomu znelíbili, byly na denním pořádku, stejně jako lynčování, vraždy a mučení.