Anima

Kapitola Druhá: Salvare

Leone cítil jen úzkost, seděl u kuchyňského pultu, kde mu máma připravila čaj. Ostatní členové jeho rodiny se jej různě vyptávali, ale Leone jen vyčkával příchod pana Avdola a poslouchal srdeční tep chlapce, který se momentálně nacházel v posteli v jednom z pokojů pro hosty. Otec jej převlékl a zabalil do dek a uložil do postele, aby jej zahřál. Nedovolil Leonovi jej vidět, došel k závěru, že by měl sám odpočívat.

To Leona moc neuklidnilo. Jeho teta Sienna se jej pokoušela přimět k hraní si s ostatními, ale marně. Leone se jen soustředil na tep chlapce, dokud někdo nezaklepal na dveře. Muhammad Avdol přišel i se svým "lékařským" vybavením, leonův otec jej hned přivítal a okamžitě jej vedl do prvního patra za malým nalezencem. Leone se snažil dostat do pokoje, aby byl zastaven pevným sevřením na jeho pravém rameni. 

"Non, non, non, non petit loup, musíš nechat dospěláky pracovat, chlapec bude na nohách hned co se naděješ, Avdol se o něj postará." Pověděl hluboký hlas se silným francouzským přízvukem. Leone se vykroutil ze sevření a otočil se k Jeanu Pierru Polnareffovi, byl to známý jeho rodiny a partner pana Avdola. Leone ho měl rád, bral jej jako vlastního strýce.

Leone na něj podrážděně zíral, Polnareff se jen zasmál a sklonil se, aby mohl být na stejné výškové úrovni jako Leone. 

"Nejsi rád, že vidíš strýčka Polpola?" Leone jen podrážděně zavrčel a šel od něj pryč. Polnareff na něj překvapeně zíral, než se zasmál než se postavil, zakroutil hlavou a chvíli pozoroval Leona, jak kouká na vršek schodů. "Jeane vítej, pojď dám ti trochu čaje." Ozvalo se po jeho pravé straně, byla to Leonova matka, která se s menšími obavami sama dívala na svého syna. "Je neskutečně úzkostný." Zašeptala k němu, "doufám, že ho to brzy přejde, nikdy se takhle nechoval." Polnareff se rozhodl, že jí odvede od Leona, který zatvrzele stál u paty schodiště.

Poté se k Leonovi už nikdo ani nepřiblížil a nechali jej v jeho ostražité a napjaté bublině. Poslouchal každý šelest z horního patra, tlumený rozhovor mezi jeho otcem a panem Avdolem jej doháněl k šílenství. Konečně o 15 min později oba dva vyjdou z místnosti a sestupují po schodech k Leonovi. 

"Měl by být teď v pořádku, rána se mu zahojila a vnitřně nekrvácí, z plic jsem mu dostal vodu a teď jen počkat až se probudí." Pověděl pan Avdol Orsovi. "Děkuji příteli, jsem rád že jsi dorazil tak spěšně, jsem tvým dlužníkem." Avdol se usmál a stiskl Orsovi rameno a podíval se směrem k Leonovi. "To není potřeba příteli, největší odměnou je tento chrabrý chlapec," Avdol popošel k Leonovi a předal mu cosi do jeho mnohem menších rukou, "jsi darem této rodinně, statečnějšího mladíka jsem nepotkal." Leone se podíval co mu to Avdol předal, byl to amulet vyřezávaný z kosti s runou, Leone si chtěl amulet nasadit přes hlavu, ale zastavila ho Natalie, která mu jej sebrala rozepnula a dala na krk.

"Můžeš se jít za ním podívat, v tichosti, neprobuď ho." Pověděl mu Avdol a Leone nadšeně přikýval a vyběhl nahoru po schodech nechávajíc za sebou dospěláky, kteří se potichu chechtali. 

------------------------------------------------------------------------------------

Natalie a Orso sledovali jejich syna, jak vybíhá po schodech nahoru. "Opravdu jsem jej nikdy neviděla se takto chovat." Řekla Natalie, když objala svého manžela. "Dospívá Natalie, jednou to muselo přijít." Zamumlal Avdol, když se přesunul i s párem do kuchyně, kde byl Polnareff v zajetí malých dětí, se kterými si "ochotně" hrál. "Nevíte z města, jestli se nepohřešuje dítě?" otázala se Natalie a nalila mu ještě teplý čaj do šálku.

"Myslím, že ve městě nebyly vyvěšeny plakáty s tím, že by někdo postrádal dítě." Avdol s tímto trochu lhal, protože dětí, které se pohřešovaly bylo bezpočet, ale tohoto chlapce si nevybavuje, při cinknutí porcelánu jen vděčně přikývl, když mu Natalie podala čaj. "Takže by mohl být ze sirotčince?" Zeptal se Orso, Avdol zakroutil nesouhlasně hlavou. "To si nemyslím, děti ze sirotčinců mají mnohem chudší šatstvo."