14. 𝖿𝖾𝖻 1987
𝗁𝖺𝗐𝗄𝗂𝗇𝗌 𝗁𝗂𝗀𝗁 𝗌𝖼𝗁𝗈𝗈𝗅, 𝗂𝗇𝖽𝗂𝖺𝗇𝖺
to všechno okolo něj. ty pestré barvy. už to bude nějaký ten týden, co je neviděl. jako kdyby mu někdo oči přikryl šedivým obláčkem. sám sebe se často ptal, proč už tu zářivě červenou, či dokonce i tu výrazně žlutou, která se dává na reflexní prvky, nevidí. všechno se začalo vytrácet jeho věkem. čím starší byl každým dnem způsobilo, že vše okolo něj začalo blednout.
brunet střední výšky stál u ušpiněného zrcadla a koukal na sebe.
po jeho tvářích začaly téct skoro okem neviditelné potůčky slaných slz. oči, které jsou obvykle bílé, jako stěny v nemocnicích, byly červené. ne však od pláče. nebyl typ lidí, kteří kvůli všemu brečí. nebo možná ano, on sám neví kdo vlastně je. tohle měl však od nevyspalosti, tak rád by si přál, alespoň jednou v klidu vpadnout do světa snů.
byl zmatený. zmatený z tohoto světa. nic mu nedávalo smysl. ani on samotný. přál by si někoho, kdo by v něm našel pochopení. kdo by mu oplácel lásku.
přál si jen, aby ho někdo miloval. nevěděl, zda toho chce moc. vlastně chtěl aby ho milovala, ta jedna osoba, kterou má teď v hlavě.
opravdu toho chtěl brunet moc? chtěl jen vnímat city, té osoby, chtěl, aby mu opětovala to stejné, co on chtěl dávat jí.
přišel si tak naivní. chtěl se přes tohle vše dostat. už nic necítít. chtěl aby to odešlo. byl si jist, že se to věkem vytratí. přece jen je teenager, v tomto věku je to normální, ne? i když jeho spolužáci a i ostatní z jeho školy neříkali nic, co by mu na jeho osobu přišlo normální. všechny jejich slova, mu dodávala pocit, že je něco míň. smažko. buzno.
už ani sám sobě nepřipadal živý. jeho kůže úplně bílá, kruhy pod očima, které mu nešly zamaskovat už ani korektorem, jenž ukradl přítelkyni svého staršího bratra.
chtěl se vrátit do svého malého já, který se koukal na svět s úsměvem a na své malby používal vše možně barevné pastelky, s kterými vytvářel odstíny, které mu ve světě chyběli. byl tak nadšené dítě. nevěděl, že tohle vše, jednou zmizí. všechno schazoval na sebe. byl si jistý, že za vše může on sám.
tak rád by zjistil, co se s ním děje.
je to jen dospívající kluk. potřeboval by svého tátu, jenž je kdekoli jinde, jen ne tady. měl by utíkat z domu na párty, užívat si se svými kamarády, chodit do kina.
jistě, že tu byli kamarádi, kteří by s ním rádi všechno tohle podnikali, jenže možná on byl ten problém. odmítal jejich volání ať už na jeho vysílačku, anebo pevnou.
a tohle je on. william byers. sám by řekl, že v odraze před sebou, vidí někoho jiného. jenže až když o krok dozadu odstoupil, si uvědomil, že to co vidí, je opravdu on.
ČTEŠ
ᴏɴᴇsʜᴏᴛs ᵇʸˡᵉʳ
Fanficproste byler oneshoty c: jakoze normalne smuty nepisu, ale kdybyste chteli-