Pátý život

Kapitola 6

Dveře se okamžitě otevřely. Ve dveřích stála léčitelka. Pohled jí spočinul na Emmě. „Pojďte," řekla bez vyptávání a vpustila nás dovnitř.

Já osobně jsem měla léčitelku ráda. Byla to starší baculatá žena s vlídnýma očima. Ve svém oboru se vyznala velmi dobře. Proto na ni opatrovníci poslední dobou tlačili, aby si vybrala svou učednici, která by se od ní učila.

Ukázala mi, ať Emmu položím na lůžko v malé místnosti provoněné bylinkami. Na stolku vedle lůžka měla to nejzbytnější léčitelské náčiní, na rozdíl od přepychově vybavené ordinace v hlavní budově.

„Copak se ti stalo, drahoušku?" zeptala se Emmy mile. Jako malou mě taky oslovovala „drahoušku" a mile se na mě usmívala, aby mi dodala síly, když jsem měla neštovice. Pamatuji si její návštěvy u nás doma, to, jak s tatínkem tiše hovořili u mé postele. Říkala mu svým klidným hlasem, že jsem silná, že se z toho brzy dostanu. Tatínek tomu věřil, ale já jsem v jejím hlase slyšela náznak nejistoty.

„Spadla jsem." Emma si vyhrnula sukni, aby léčitelce ukázala nohu.

„Kdopak ti nožičku tak hezky upevnil?" zeptala se mezitím co rozmotávala látku.

„Elinka," řekla a věnovala mi zářivý úsměv. Do tváří se mi nahrnula červeň.

Léčitelka se na mě otočila: „Tos udělala ty? Bez pomoci dospělého?" Přikývla jsem. Odvrátila se k Emmině poraněné noze. Její mlčení ve mně vyvolávalo pocit, že jsem něco udělala špatně.

Po chvíli promluvila, oči stále upřené na otok. „Co si myslíš, že má s nohou?"

„No," začala jsem opatrně, „Nemohla se postavit a lýtko má značně nateklé... Myslím si, že má zlomenou nohu."

Na léčitelčině tváři se objevil úsměv. „Dobře, dobře. A co bys udělala teď?"

„Zlomenou kost bych narovnala a použila dlahu na upevnění, dokud nesroste."

„Velmi dobře. Pomůžeš mi?" Hned jsem pochopila, co po mně chce. Musela jí vrátit kost na místo a na mně bylo, abych od toho Emmě odvedla pozornost. Chytila jsem Emmu za ramena a sklonila se nad ní: „Máš ráda koně?"

„Jo!" vypískla Emma nadšeně. „Tatínek má v práci několik velkých koní. Když jsem hodná, tak mě na nich sveze."

„To musí být skvělé," řekla jsem s neskrývaným úžasem. Koně mě už od mala fascinovaly, ale zároveň ve mně jejich robustní postavy budily strach. Jen jednou jsem se ke koni dostala tak blízko, abych si ho mohla pohladit. Pak mě uviděl majitel a odehnal od něj, že ho prý splaším.

„Tatínek by tě taky svezl, jestli chceš. Zařídím to..." Léčitelka ji rychlým pohybem srovnala kost. Emmě vyhrkli slzy, křečovitě mě držela a tiše kvílela.

„Už je to dobrý, zlatíčko," řekla léčitelka uklidňujícím hlasem. „Teď už ti nohu dám jen do dlahy a bude po všem. Jsi moc statečná."

„Já chci maminku," řekla a rozplakala se.

„Brzy už svou maminku uvidíš," utěšovala jsem ji. „Jsi opravdu moc statečná."

Léčitelka jí obvázala nohu. Baculatou rukou sáhla do kapsy na zástěře a vyndala z ní malou kostičku v barevném obalu. Podala to Emmě, „To je pro statečnou holčičku." Přestala plakat a pozorovala malou kostičku v dlani. „Rozbal to," napověděla jí léčitelka.

„To je..." Emma zkoumala rozbalenou kostičku v dlani. Byla světle hnědá s nádechem do oranžova. Karamel, napadlo mě.

„Sněz to," vybídla ji léčitelka. Holčička ji poslechla a pomalu do úst vložila karamel. Slastí zavřela oči, „Mňam."

Léčitelka mi pokynula ke dveřím. Chtěla si se mnou promluvit o samotě. Starostlivě jsem pohlédla na Emmu. Už je v pořádku, připomněla jsem si. Vyšla jsem z pokoje do potemnělé chodby. Léčitelka se na mě zkoumavě podívala. „Měly byste tu přenocovat," oznámila mi klidně.

„To nejde. Rodiče o ní musí mít strach. A můj tatínek se o mě taky musí bát," odporovala jsem.

„Drahoušku," oslovila mě starostlivě. „Někdo vás uvidí a dostanete se do problémů. Obě dvě. Myslím si, že lepší bude tu přespat a nad ránem se vrátit do svých domovů." Její starostlivé oči se na mě upřely. Měla pravdu, věděla jsem to, přesto...

„Možná máte pravdu," řekla jsem. Nejradši bych šla domů, aby se tatínek nemusel trápit nad tím, kde jsem. Ale nemohla jsem tu Emmu nechat. Léčitelka by se o ní dobře starala, to je jasné. Spíš jsem ji osobně chtěla předat rodičům, abych měla jistotu, že je v bezpečí. Večerní přesun by byl moc riskantní. Upřímně mi bylo jedno, jestli by mě někdo viděl a nahlásil. Spíše jsem nechtěla pošpinit Emmino jméno.

„Jsi rozumné děvče," usmála se léčitelka. „Můžu ti nabídnout čaj?"

„Ano, prosím, dva - pro mě a Emmu." Má odpověď byla stručná, jednoduchá, přesto léčitelce vytvořila na tváři úsměv. Odešla do kuchyně.

„Emmo?" posadila jsem se k ní na lůžko. „Zůstaneme tu přes noc. Ráno tě odnesu k rodičům, dobře?"

„Proč?" zeptala se smutně. „Mně se stýská."

Povzdechla jsem si, „Já vím... Musíš si odpočinout, nabrat sílu. Byl to pro tebe náročný den."

Do pokoje vešla léčitelka a položila na stůl dva hrnky s čajem. Zpod postele vytáhla deku a přikryla jí Emmu. „Pro tebe ustelu na kanapi," oznámila mi a odešla z pokoje.

Emma naráz vypila čaj. „Cítíš se lépe?" zeptala jsem se starostlivě.

Přikývla a položila hlavu do mého klína. „Elinko, povíš mi pohádku, prosím?"

Vyprávěla jsem jí pohádku, která mě v tu chvíli napadla. Byla o lásce. O kouzelném lese, kde žily překrásné víly. A o princovi, který se do té nejkrásnější víly zamiloval. Vískala jsem ji ve vlasech. Než stihl princ z pohádky porazit zlého skřeta, který se mu snažil překazit vztah s vílou, Emma poklidně usnula.

Zachumlala jsem ji do deky a tiše se přesunula do obývacího pokoje. Na kanapi jsem měla složenou deku a polštářek. Vypila jsem čaj a hrnek odložila na stůl u okna. Natáhla jsem se na kanapi a pozorovala potemnělou místnost. Brzy mi únavou klesla víčka.