Pátý život

Kapitola 9

Nejistě jsem se prohlížela. Měla jsem na sobě maminčiny červené šaty s lehce nabíranou sukní. Tatínek trval na tom, že si je mám vzít. Nechtěla jsem mu odporovat, tak jsem ho poslechla. Šaty byly opravdu hezké, bála jsem se, že takhle přilákám pozornost. Můj plán byl být co nejméně nápadná, nešikovná a protivná na mladíky. Ale teď, když jsem stála v pokoji a koukala se na svůj rozestřený odraz v okně, jsem cítila, že se chci líbit. Aspoň jednomu.

„Moc ti to sluší," řekl tatínek dojatě. Zahnala jsem myšlenky pryč a nejistě se na něj usmála.

„Děkuji, ale já..."

Tatínek mě přerušil: „Jsi krásná jako maminka. Jste si tak podobné..." Rozpačitě jsem se na něj dívala. Usmál se, „Nemohl jsem tomu uvěřit, když jsem se dozvěděl, že se staneš léčitelčina učednice. Je to tak?"

Přikývla jsem, „Ano, ale..." Podíval se na mě se slzami v očích, na rtech mu hrál úsměv. Zavřela jsem pusu a radši se usmála. Tatínek nepotřebuje zatěžovat mými starostmi, pomyslela jsem si.

„Jsem na tebe opravdu hrdý," řekl už za tenhle týden podruhé. Srdce mi zaplavila vlna radosti. Rázem jsem zapomněla na své plány, chtěla jsem si dnešní večer prostě užít.

Vyrazili jsme na louku za osadou. Tatínek každého, koho jsme potkali, s úsměvem zdravil. Tak šťastného jsem ho dlouho neviděla. Tráva na louce byla posekaná, na prkenném pódiu leštili hudebníci své nástroje, lidé stáli v hloučcích a povídali si. Všichni měli na sobě své nejlepší oblečení. Děti se proplétaly mezi dospělými a nadšeně výskaly. Na okrajích louky plápolaly čtyři velké ohně, které byly symbolem letní slavnosti. Letní slavnost se jako jediná pořádala venku. I když jsem měla výhrady k účelu této slavnosti, měla jsem ji nejraději. Milovala jsem, když obloha potemněla, jen zář ohně osvětlovala naše tváře, kapela hrála a my tančili. S Jacobem jsme si vždy zuli boty a tančili bosí. Byly to kouzelné okamžiky. Chtěla bych je zpátky, ale už jsem tu nebyla brána jako dítě. Byla jsem dívka vhodná k uzavření manželství.

Postavila jsem se na špičky a hledala Jacoba v davu lidí. Ode dne u potoka, kdy se jeho táta do nás navážel, jsem ho neviděla. Doufala jsem, že mu nijak neublížil.

„Elie!" Spatřila mě Jacobova nejmladší sestra Rosie a rozběhla se ke mně. Pevně mě objala okolo pasu. Oči jí vzrušením zářily a na všechny okolo sebe se usmívala. „To je úžasný!" vykřikla a zatočila se dokola.

„Ano, Rosie," zasmála jsem se.

Prudkým pohybem si odhrnula zlaté vlasy z obličeje. „Hledáš Jacoba?" Přikývla jsem a znovu se rozhlédla okolo sebe. „Já ho taky hledám!" vykřikla holčička vesele. Zmizela v davu dospělých a pak se vedle mě zase zjevila. „Nikde není. Zazpíváme si?"

S červenými tvářemi jsem se rozhlédla okolo sebe. „Je tu moc lidí." Tatínek stál kousek od nás, bavil se s mužem s bílým knírkem a vesele se usmíval. Při pohledu na něj jsem se taky usmála. Byl šťastný.

„To nevadí!" řekla Rosie a narovnala se. Než však stačila zazpívat první slova naší písničky, objevila se u nás sestra Alice. Nevraživě se na ni podívala. Rosie překvapeně zavřela pusu a kousek od ní odstoupila. S obezřetným pohledem si ji prohlížela.

Sestra Alice se zaměřila na mě. „Dobrý večer," prohlásila. Pomalu si mě prohlížela a hodnotila. „Poměrně dobře ses připravila. Narovnej se! Nesmíš se hrbit, rozumíš? Umíš kroky na tanec svobodných?"

„Asi ano," řekla jsem. Popravdě jsem nácviku kroků moc pozornosti nevěnovala, protože jsem neočekávala, že by o tanec se mnou někdo stál.

Zamračila se, „Celý večer tě budu sledovat. Chovej se slušně, je to pro mě - tebe - velmi důležitý večer, ano? Na pokusy od sebe nápadníky odehnat zapomeň."

Přikyvovala jsem, ale jejím slovům jsem nevěnovala pozornost. Měla jsem pocit, že jsem zaslechla někoho křičet mé jméno. Ten hlas mi byl povědomí...

Ten kluk ze snu. Nervózně jsem se zavrtěla. Už přicházím o rozum? Byl to jen sen... tak proč jeho hlas teď slyším? Proč slyším tu bolest v jeho hlase?

„Sníš! Zase sníš!" vyprskla naštvaně.

Zrudla jsem, „Ne, já jen..."

Ukazováčkem na mě ukázala, „Elisabeth, poslední varování. Už mě unavuješ." Rozhlédla se, aby se ujistila, že nás nikdo neposlouchá. Vyjukané Rosie, která se kousek od nás krčila a s ustaraným výrazem nás pozorovala, si nevšimla. „Proč si prostě nevyberu někoho schopnějšího?" zeptala se sama sebe.

Nechápavě jsem ji pozorovala. O čem to tady mluví?

„Už toho všeho začínám mít dost. Začni žít normálně, najdi si manžela, nesni. Jednoho dne se může stát, že mě tohle přetahování s tebou přestane bavit... Pak už nebude těžké dostat tebe i tvé blízké do průšvihu," zakřenila se na mě.

„Co, co prosím?" vysoukala jsem ze sebe. Sestra Alice mi právě vyhrožuje?

„Řekla jsem to dost jasně. Stačí sdělit opatrovníkům to, jak moc jsi nebezpečná, jaké máš myšlenky. Pokud bych byla hodná, odnesla bys to jen ty. Možná by se ale mohlo stát, že obviněný bude i tvůj otec." Její oči se nebezpečně leskly, dívala se na mě jako na kořist.

„Ale vždyť..." soukala jsem ze sebe třesoucím se hlasem.

Přerušila mě: „Pamatuješ si na náš nedělní rozhovor? Když jsem ti řekla, že si musíš najít manžela a tys začala básnit? Tehdy jsi porušila hned několik pravidel. A mám svědka, sestra Nele tam byla celou dobu."

Překvapeně jsem zalapala po dechu. Byla to past, naplánovala to. „Ale proč byste to dělala? To mě tak nenávidíte?"

Hořce se zasmála. „Mám své osobní důvody... Tak a teď, k tomu, co budeš dělat. Budeš se bavit, budeš milá na mládence. O tom, co jsem ti řekla nikomu ani necekneš. Rozumíš?"

Neschopná slova jsem jen přikývla.

„Budu tě sledovat," zasyčela při odchodu. Nechápavě jsem zírala na udusanou trávu. Proč? Proč zrovna moje rodina? Co jsme jí udělali? Bylo jasné, že teď mě zahnala do kouta a pokud jsem nechtěla ohrozit tatínka, tak ji musím poslouchat. Měla nade mnou moc. 

Co ode mě chce?

Rosie ke mně přiskočila a objala mě. „Ta je zlá," zamumlala s tváří zabořenou do mé sukně. Pohladila jsem ji po vlasech. Všimla jsem si sestry Alice, jak mě zpovzdálí ostřížím zrakem sleduje. Musím ji poslechnout. Celou dobu jsem se tomu bránila, ale teď nemám na výběr. Po tváři mi stekla slza, srdce se mi bolestivě chvělo.