Pátý život

Kapitola 8

„Lidé jsou různí," řekl mi k tomu tatínek, když jsem mu večer se slzami v očích vyprávěla, co se přihodilo a proč jsem nebyla přes noc doma. Hledala jsem v jeho tváři jakékoliv pocity, ale dobře je skrýval.

Smutně jsem se hrbila u stolu a nad vším přemýšlela. Měla jsem ji nejdřív donést k rodičům? Ale k léčitelce by se dostala až dnes ráno. Noha by se jí nemusela dobře zahojit, mohla by mít celoživotní následky. Někteří by jí kvůli tomu opovrhovali.

„Elisabeth," řekl tatínek mile. Velkou mozolnatou ruku položil na mou. „Zachovala jsi se správně."

„Opravdu?" řekla jsem s nadějí.

Přikývl, „Ano. Potřebovala nejdřív zdravotní péči, udělala jsi dobře... Už se tím netrap, ano? To, jak paní Evansová reagovala, nechápu."

„Já taky ne," zamumlala jsem. Tatínkova reakce mi na tváři vykouzlila úsměv.

„Máš dobré srdce, Elisabeth. Jsem na tebe pyšný," usmál se. Po dlouhé době se mu úsměv odrážel i v očích. Je na mě opravdu pyšný. Cloumala mnou taková radost, až jsem se musela držet, abych radostí neposkakovala.

„Mám tě ráda, tati," řekla jsem upřímně.

***

Den za dnem míjely a já stále neměla určené místo, kde budu pracovat. Během vyučování jsem na sobě cítila ostříží pohled sestry Alice. Jistě se už těšila, až mi sama zvolí to nejhorší místo. Netroufala jsem si myslet na nějakou lepší práci. Spíš jsem přemýšlela nad tím, že práce venku by se mi líbila. Nedostala bych se za hradby naší osady, ale aspoň bych nebyla uvězněná v budově.

V pátek byl během vyučování neustálý šum. Dívky se už nemohly dočkat zítřejší slavnosti. Okouzleně poslouchaly sestru Alici, která neustále mluvila o slavnosti, o přípravě, o naší povinnosti okouzlit mladé muže...

S pohledem upřeným na mě náhle změnila téma: „Po vyučování se u mě staví ty dívky, které ještě nemají určené místo." V očích se jí ledově blýskalo. Srdce mi divoce bušilo. Za chvíli rozhodne o mé budoucnosti.

„Děvčata, teď běžte splnit vaše denní povinnosti a pak se připravte. Vše si naplánujte, ať zítra zazáříte. Ať jsem na vás hrdá," pravou ruku zvedla nahoru. Byla tak rozvášněná, plná energie jako ještě nikdy předtím. Dívky vypískly radostí a horlivě tleskaly.

Po chvíli je sestra Alice začala uklidňovat: „Nezapomeňte na vaše vychování. Neprojevujte tak bouřlivě vaše pocity. A teď běžte." Dívky poslušně vycházely z místnosti, oči jim samým očekáváním zářily.

Nakonec jsem v místnosti zbyla jen já a sestra Alice. Úsměv jí z tváře rázem zmizel. Nervózně jsem si kousala spodní ret. „Ehm," odkašlala si, „Takže, ty ještě nevíš tvé zařazení?"

„Nevím," zamumlala jsem.

Sestra Alice na mě chvíli hleděla a nesouhlasně vrtěla hlavou. „Mluvila jsem s léčitelkou," oznámila mi konečně.

Vyděšeně jsem prsty sevřela látku sukně. Řekla jí, že jsem přes noc nebyla doma, že jsem se potulovala venku? Byli si na mě Emminy rodiče stěžovat?

Pozorovala mě, mojí reakci. Snažila jsem se působit klidně, ale ruce se mi samou nervozitou třásly. „Řekla mi, že si přeje, aby ses ty stala její učednicí," řekla s naprosto neskrývaným nepochopením.

„Já?" vykoktala jsem. Náhle mi to všechno začalo zapadat do sebe. Její otázky ohledně zlomeniny... Zkoušela mě. Přesto jsem ji musela něčím nadchnout, jinak jsem si to vysvětlit nedokázala, že by vybrala mě, Elisabeth Blackburnovou.

„Taky to nechápu - copak ty máš nějaké speciální dovednosti? Nejsi nijak výjimečná. Jsi jen snílek." Její chladná slova mě ranila. S pevně sevřenými rty mě pozorovala. Narovnala jsem se v ramenou, snažila jsem se působit sebejistě. Ve skutečnosti jsem si vůbec nevěřila, nevěřila jsem, že jsem schopná se jednoho dne stát léčitelkou.

Zavrtěla hlavou. „Ale já s tím nic nezmůžu," řekla rezignovaně. „Opatrovníci si přáli, aby měla učednici, tak tady ji mají." Rukou pokynula ke mně, na rtech jí hrál zlomyslný úsměv.

Postoupila jsem krok dopředu, „Máte ještě něco na srdci, nebo už můžu jít?" Hlas se mi proti mé vůli třásl.

„Třeba ti to trochu vylepší reputaci... Zítra se snaž, musíš si najít nějakého snoubence. Nemysli si, že se tomu vyhneš. Budu tě sledovat." Kousla jsem se do jazyka, abych jí neskočila do řeči. „Teď jdi," řekla a mávla rukou ke dveřím.

Okamžitě jsem se vyřítila z místnosti. Utažený živůtek šatů mi zabraňoval se pořádně nadechnout. Vyběhla jsem před budovu. Viděla jsem rozmazaně. Potřebovala jsem kyslík. Opřela jsem se o zeď budovy a rozvázala šňůrky živůtku. Okamžitě povolily a já se konečně mohla nadechnout.

Zavřela jsem oči a zhluboka se pravidelně nadechovala. V mysli jsem se vrátila k noci strávené u léčitelky. Vybavil se mi můj sen. I teď, o několik dní později, se mi po kůži rozlilo nepříjemné horko. Cítila jsem to neuvěřitelné horko, které sálalo z ohnivých jazyků v mém snu. Byl to jen sen, ale přesto...

„Slečno?" ozval se přísný mužský hlas. Probrala jsem se z úvah a podívala se na muže před sebou. Muž byl vysoký, v červeném kabátu s kloboukem na hlavě a hůlkou, o kterou se důležitě opíral. Nad rtem měl dokonale zastřižený knírek. Zlostně na mě upíral pohled.

Opatrovník, došlo mi. Vyskočila jsem na nohy a nemotornýma rukama se snažila si zavázat živůtek.

„Co jste právě dělala?" Zeptal se, aniž by očekával odpověď. „Vy jste snila?" Poslední slovo řekl s naprostým znechucením.

Ztuhla jsem. Věděla jsem, že se z toho musím vymotat, protože tohle by byl opravdu velký průšvih. Nasadila jsem co nejsladší úsměv, „Ach, ne... Rozhodně ne." Snažila jsem se vypadat klidně, ale ruce se mi třásly. Pustila jsem šňůrky živůtku a třesoucí ruce schovala do záhybu sukně.

S pochybami si mě prohlížel. „Jak mi to tedy vysvětlíte? Uprostřed dne jsem vás tu našel neupravenou, se zavřenýma očima a zasněným výrazem."

Zatvářila jsem se naprosto znechuceně. „Snít? To tedy ne... Nerada marním svůj drahocenný čas tímhle," řekla jsem s co největším odporem.

„Co jste dělala?"

„Omlouvám se, udělalo se mi nevolno, víte já..."

„Ano?" Z jeho postoje jsem poznala, že mi nevěří. Vypadal, že každou chvíli mě popadne za lem šatů a odvede k ostatním opatrovníkům.

„Nejspíš jsem v očekávání," vyhrkla jsem a tváře mi zčervenaly. Abych dodala svým slovům váhu, přitiskla jsem si na ploché bříško ruku.

Po tváři mu přelétl stín překvapení. „Ach, opravdu? Udělalo se vám nevolno, slečno - tedy paní?" Nepřátelský tón z jeho hlasu náhle vymizel. Najednou působil tak mile.

„Ano, ano." Přitakala jsem a důležitě se poplácala po břiše, „Víte, jste první, kdo o tom ví. Mohl byste o tom tedy pomlčet? Prosím."

S naprosto vážným výrazem přikývl, „Ale ano, zajisté paní."

Cítila jsem, že si chce ještě dál povídat, a tak jsem usoudila, že nejlepší bude to tu vyklidit. „Jestli tedy dovolíte, vrátím se domů k práci." Ani jsem nečekala na jeho odpověď a vydala se pryč od něj.

„Jistě, přeji vám i vašemu dítěti mnoho zdraví!" Slyšela jsem, jak řekl, než jsem mu zmizela v ruchu osady.

Doběhla jsem domů a svalila se na zem. Z hrdla se mi dral smích. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem se z toho opravdu vykroutila. Zpočátku vypadal, že by mě nejradši poslal na šibenici nebo do vyhnanství. A pak byl samý úsměv, když se dozvěděl, že by osada měla o jednoho obyvatele navíc.