Stolen By Love || Larry Stylinson

1..

 LOUIS

Šli jsme normálně po ulici, i když… Přiznávám, že jsme si měli vybrat nějakou frekventovanější.
„Ukaž mi ho ještě jednou!“ bouchal mně do plece Niall, jeho blonďaté vlásky povívali v studeném větru. O dva měsíce budou Vánoce, a tedy i moje narozeniny. I já jsem však měl povinnost koupit svým blízkým nějaký dárek.
„Notak,“ šťoural mě mezi prsty, v naději, že upustím tašku. „Ukaž mi to.“
Ze smíchem jsem ze zkřehnutých dlaní vyndal tašku a z ní pak plochou krabičku. „No vidíš, spokojený?“
V měkkém sametu ležel náhrdelník, ze stříbrných oček a malinkého, diamantového nápisu uprostřed. Nebyl nijak viditelný, téměř zapadal mezi kroužky, ale při bližším pohledu jste ho mohli vidět. Nechtěl jsem žádný přeslazený nápis, nijaké romantické bláboly, jenom jednoduché slovo. A to jedno, které jsem tam chtěl, bylo obehrané a hloupé a… Pro kluka se nehodilo…..
„Je to dokonalý!“ rozplýval se Niall, když prstem ukazoval na vygravírovaný nápis Together. I tak to bylo podle mě sladké, ale… Tak co s tím… Sou Vánoce… Každý si může dovolit hlouposti jako jsou teplé ponožky, romantické večeře nebo trapní svetry pod stromek.
„Bude se mu líbit?“ pochyboval jsem.
Niall spět zabalil dárek a opatrně ho vložil spět do tašky. „Ty si děsný pitomec Tomlinsone. Jasně, že ano. A tak když ne… Můžeš ho dát mě, i když bych nikdy nechodil s tolika penězi okolo krku…“
No a další pravda od něho za tento den. Utratil jsem za náhrdelník fakt mnoho, tolik jsem neutratil ani za celý rok. Teda můj otec byl za to na mě pyšný, ale někdy mě strašně seřval, za to jaký jsem šetrný.
Měl mnoho peněz a jelikož máma zemřela, jeho peníze a všechna starostlivost se dostávala ke mně. Nezměnil názor, ani po tom co se dozvěděl moji odlišnou orientaci.
Dokonce se trochu potěšil, když zjistil, že mám kluka. Vždy si dost vyčítal, když máma zemřela, že jsem měl jen jeho. Teď už ale nejsem sám. Mám jeho. Teda Stana.
A na něm jsem nehodlal šetřit. Kupoval jsem mu stále víc a víc dražší dárky a jelikož jeho rodina bydlela na severe Anglie, letošní Vánoce bude u nás. A náhrdelník měl být něco jako „zlatá hvězda“ celého večera.
Otec vlastnil dvě velké firmy v Anglii, rozrůstající se postupně i do střední Evropy, takže se mu vedlo opravdu dobře. Nikdy se mi nechtělo věřit, že z nich může dostávat tolik peněz, ale opak je pravdou. Šlo to více jak dobře.
Nemusel jsem pracovat ale doma jsem se nudil a chtěl jsem být i s mou polovičkou (když už on pracoval) takže budu s ním vypomáhat v obchodě – hned po Vánocích. Další menší překvapení, co jsem se mu chystal říct. Stan ještě půl roku bude chodit do školy a pak… Pak se uvidí.
Z úvah mě vytrhl malý irský mužíček, vedle mě.
„Loui, nezrychlíme?“ zeptal se Ni. Ohlédl jsem se, pročpak.
Z jediné dodávky, která stála na této uličce vystoupili dva kluci. Neviděl jsem jim do očí, měli černé brýle a celkově vypadali nebezpečně.
Svraštil jsem obočí. Sice byla zima, ale proč ty rukavice?
Znova jsme se dali do normální chůze, neponáhlali jsme se. Niall už ale nebyl takový ukecaný, jako doteď.
Zaslechl jsem lehké kroky, těsně za mými zády.
Za okamžik jsem se otočil, a pohlédl na místa, kde se za tmavým sklem brýlí nacházeli jejich oči.
Mile jsem se usmál. „Promiňte, potřebujete něco?“ Všechno bylo v naprostém pořádku. Měl jsem dokonalý dárek pro mého dokonalého přítele. Těšil jsem se na mé narozeniny, dokonce i na samotné Vánoce s trapnými reklamami, říkankami a oblečením s norskými vzory.
Ale tehdy se to všechno posralo.
Vytrhli mi tašku z ruky, jakoby na znak toho, že nemůžu být šťastný. Že ho už nikdy neuvidím.
A tak to i vypadalo.
Odnesli mně, teda vyšší kluk do dodávky a tam nám druhý zalepil pusy. Z vřecek nám vyndali mobily a zbavili se jejich karet. Když jsem viděl, jak se tříští na zemi, zvřela mi krev. Stál dost peněz, byl to jeden z nejnovějších modelů. To mě ale přestalo trápit ve chvíli, kdy se na mě vyšší z dvojice temně usmál.
Na jednom líčku, kterým koutkem se na mě usmál, se mu vytvořil ďolíček.
Zamračil jsem se ještě víc, nepochyboval jsem, že tohle bude pořádně zlý.