Stolen By Love || Larry Stylinson

9..

děkuju za komentáře u minulého dílu :D já vás lovuju :D každý jeden mi udělal obrovskou radost :) klidně tak pokračujte dál :DD + dneska budou dva díly opravdu, protože znova chci vědět vaše názory… noo… až ke konci :)

a chci říct, že tenhle příběh má i nějaký děj, takže mezi všechny „larry momentky“ jednoduše musím vecpat i trošku jiné věci… ale mám všechno promyšlené a propracované :) mám v plánu vás ještě mnoho kapitol šokovat :D

HARRY

S pootevřenou pusou, na které mi nabíhal lehký usměv jsem seděl na pohovce. Pořád jsem měl ruky v té poloze, odkud zmizeli Louisovi boky. Deka visela na mých kolenou, skrčená a odhozená. Místo, kde ještě před chvílí byl Louis, nahradil nepříjemný chlad.
Vstal jsem, vypnul film a jako-tak jsem uklidil gauč. Chtěl jsem si ještě nakonec dojít pro popcorn a sníst ho s Louisem, ale odhadoval jsem, že ten už nepřijde.
Nelíbilo se mu to?, problesklo mi hlavou.
Byl to jeden polibek, ten přeci o člověku tolik neřekne… Nebo snad ano?
Kdyby byl Louis zůstal při mně, bál bych se ho oslovit nebo se mu i podívat do očí. Zjednodušil mi to, tým, že se zavřel ve svém pokoji.
I tak jsem však cítil něco jiné. Nechtěl jsem, aby moje srdce tak moc tlukotalo. Nestál jsem o to, aby se mi třásli konečky prstů.
Všechno se to však dělo.
Zhasl jsem světlo a chvíli přemýšlel nad možností, vzít si ze své ložnice zbraň a jít strážit ke dveřím. Nakonec jsem se jenom složil při Louisových dveřích a opřel se o studenou zeď.
Pousmál jsem se, když jsem si vzpomněl na naši první noc. Přesně takhle to vypadalo. Ty dny, kdy poprvé vpadl do mého života, osladil ho svou příchutí a vykouzlil mi úsměv na tvářích.
Tehdy jsem tady seděl, strážil ho a přemýšlel nad ním.
Teď se situace zopakovala, akorát, že jsem myslel na konkrétnou věc. Jeho rty. Jak se dotkli těch mých a splývali v jedny…
Co nejpohodlněji se dalo, jsem se uložil při zdi a se skvělými představami jsem usnul.

******************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************

Vzbudil jsem se na zvonění zvonku u dveří a zároveň, když Louis vyšel ze své ložnice.
Svraštil své obočí a pohlédl na mě z větší výšky. „Kdo to zas je?!“
Zřejmě nečekal nijaké návštěvy – kromě jedné, o které nemohl vědět.
Rychle jsem vstal, nevšímal si toho, jak mi popukali kosti a zaběhl do svého pokoje pro zbraň. Ledabyle jsem si ji zastrčil za opasek, každou vteřinu připraven ji vytáhnout.
Došel jsem až ke vchodovým dveřím a opatrně otevřel. Jenom na šířku prstu.
„Notak, přeci mě poznáváš, Harolde.“ znuděně zamumlal hlubší hlas. Dveře se v ten moment rozrazili, dnu bez pozvaní vtrhl Zayn a za ním nejméně deset mužů.
„Co tady děláš?“ hlesl jsem. Ne, že by mi jeho návštěva byla příjemná, ale dnes jsem chtěl probrat s Louisem to, co se stalo včera.
„Říkal jsem ti přece, že se za pár dnů stavím,“ obrátil se ke mně, něco nařídil mužům za sebou. Další dva zůstali stát před mým bytem a se založenými ruky strážili, kdyby se někdo chtěl dovnitř silou dostat.
Chlapi odklízeli pryč můj nábytek, srovnávali ho podél zdi v obýváku. Uprostřed tak známého – a teď přece prázdného – prostoru nastavili jednu stoličku a za ní, na tenkých železných stojanech bílé plátno.
„Co jdeš proboha dělat?!“ začínal jsem být naštvaný, i když jsem to na sobě nechtěl dát znát. Zayn byl právě můj šéf, nemohl jsem se k němu chovat arogantně. V těchhle situacích jsem měl před ním stejný respekt, jako před pánem Malikem.
„To, tu jdete točit porno?!“ vyřkl jsem, když jsem zbadal kameru na stojanu, před stoličkou. Nastavoval ji jeden z vysokých mužů, všichni mi splývali dohromady. Vypadali celkem stejně, jenom očividně pár z nich mělo talent i na něco jiné, jako na mlácení ostatních.
„Zavolej Louise,“ mávl ke mně rukou Zayn. „Spoléhal jsem se na tebe, že se naučil ty slova, které jsem ti dal. Dnes je jeho velký den, Harry. Nezapomněl si snad? První kamera pro jeho otce. Dnes bude už na světě.“
Odběhl jsem z obýváku, nahoru do ložnice pro hosty, kterou teď obýval Louis. Spoléhal jsem se, že se aspoň naučil to, co bylo napsané na tom papíry od Zayna. Já už na něj popravdě zapomněl, ale teď bylo načase tvářit se víc jako autoritativně.
„Pojď, jdeme.“ chladně jsem řekl, chytil Louise za loket a vlékl ho dolů.
„Harry,“ protestoval. Nedržel jsem ho nijak pevně, nesvíral jsem ho tvrdě, ale uvědomoval jsem si, že se chovám jinak jako doteď. V společnosti těchto mužů si nemůžu dovolit vypadat jinak.
„Harry co se to-“ Louis nahlas polkl. Zbadal celou scénu v obýváku. Bílou plachtu, kterou natáhli přes celý obývák jako pozadí pro natáčení videa. Obyčejnou černou stoličku, před ním.
„Harry, já…“ Louis začal panicky šeptat moje jméno snažil se ke mně přitulit, nebo více se namáčknout na moje záda.
„Pojď,“ zopakoval jsem, prudce ho od sebe odstrčil a dovedl ho do obýváku.
Jeho výraz mi lámal srdce. Měl pootevřené rty – ty samé měkké polštářky, které jsem ještě před pár hodinami líbal a zkoumal – a rozšířené modré očka. Koukal všude okolo sebe, a když se střetl s pohledem jednoho z obřích mužů, sklopil pohled. Až po pár vteřinách jsem si všiml, že se křečovitě drží mého trika.
Znova jsem mu ho se vším sebezapřením vytrhl a odstoupil.
„Tady ho máš…“ řekl jsem, když jsem našel Zayna mezi těmi chlapi. Jedním očkem jsem koukl na Louise a zjistil, že stojí sám, uprostřed tohohle chaosu a slzy má na krajíčku. I tak mě však stihl propalovat pohledem, který jsem i cítil. Zlost vůči mně, od něho byla skoro hmatatelná.
„Skvěle!“ Zayn zatleskal dlaněmi. Jako na povel, pár z jeho mužů zatáhlo závěsy v obýváku a pár z nich doladili ještě úpravy na bílé plachtě. Byla dokonale natáhnutá na tyče, po okrajích.
„Sedni si,“ zavelel Zayn a Louis neváhal, okamžitě se posadil. Osvětlilo ho bílé světlo z kamery, ještě nenatáčeli, jenom si upravovali stojan.
Tehdy mohl každý v místnosti vidět Louiho nezaměnitelné črty tváře. Lícní kosti mu ve světle víc vystupovali, vytvářeli malé stíny a dělali ho tajemnějším. V očích se mu leklo světlo z kamery a vlasy mu zestříbrněli. Vypadal jako anděl, což musí být časté přirovnaní lidí k němu.
Nebo taky otřepané.
Já měl však v tu chvíli chuť se zabít, protože jsem si uvědomoval, že patřím do pekla za to, že andělovi odepírám svobodu. Nic jiné mě nečeká. Peklo. A tam andělé umírají.
„Dobře,“ ozval se znova Zayn, když ti muži napravili kameru. Vypadali, že se do toho vyznají…
„Teď mi Louisi přednes ty slova, které jsem ti odkázal po Harrym. Pamatuješ si je snad…?“ pohled Zayna zvážněl. Louis to nemohl vidět, za kamerou byla tma, jediný kdo v místnosti zářil, byl Louis.
On však neodpověděl. „Proč jich mám říkat?“
„Chceme tvému tatínkovi udělat překvapení,“ zatáhl Zayn. „Za chvíli budou Vánoce, on taky potřebuje od nás malý dáreček.“
Pár chlapů se zasmálo.
„Vy mu tuhle pásku dáte?“ zděsil se Louis. Neviděl ty znechucené, otrávené pohledy za kamerou. A já jsem tam jen tak stál a koukal se.
„Samozřejmě, všechno v tom dopise, co jsi se měl naučit bylo adresované jemu.“
„Ale ty věci které jsou tam napsané, nejsou pravda! Můj otec je slušný člověk, nemůže za to, že ho vydírá taká banda idiotů, jako jste vy!“ zakřičel Louis a nestihl na to zareagovat ani Zayn. „Nebudu to říkat.“ zaťal se, překřížil si ruce na prsou a dále seděl v klidu.
Poté nastalo ticho, jediné co jsem slyšel já bylo mé zběsilé bušení srdce. Ostatní slyšeli snad, jak se venku, před mými dveřmi prochází sem tam Zaynova ochranka.
Až pak se nebezpečně potichu on samotný ozval. „Fajn. Tak ty to dělat nebudeš. Fajn.“ Zayn se naklonil k uchu nejvyššího, vyholeného chlapa v černém obleku. Něco mu pošeptal a dále stál při kameramanovi.
Muž vytáhl spod saka pistol, ze tmy ji namířil na Louise tak, že zář osvětlovala jenom předek zbraně. A tu už mohl zbadat i Louis.
Ten zalapal po dechu.
„Notak Louisi, pojďme,“ pobádal ho Zayn. „Buď to řekneš, nebo ti Jared střelí do nějakého fakt důležitého orgánu v těle. To bys nechtěl, ne?“
Louis přehltl, ale ani o kousíček se nehnul ze své pozice. „Potřebujete mě. Nemůžete mě zabít.“
„Kdo říká o zabíjení? Dobře, tak třeba ti může střelit do nohy nebo ruce. Je v tom vážně profík, pracuje se mnou už pár let. Vím, co dokáže, viděl jsem to. Mohl by to udělat tak, že ti pak bude třeba tu končetinu amputovat. Vyber si.“
Louis spustil ruce, vystřel dlaně na kolena. Zrychleně dýchal přes ústa.
„Skvěle, myslím, že to není takové mučení říct pár slov jako být jen krůček od smrti. Pánové,“ Zayn znova zatleskal.
Tehdy si každý muž v místnosti vytáhl svou zbraň a namířil ji ze stínů na Louise. To jsem už ale nemohl vydržet a zatáhl Zayna za kabát.
„Co to děláte?“ zasyčel jsem, tak aby mě Louis vepředu neslyšel.
„Co děláme?“ sykl. „Ty zbraně jsou jen pro jistotu, neměj obavy. Pořád nevím, o co se Louis může pokoušet.“
„Zee, on se už vzdal, vidím to na něm. Je zlomený, přestaňte ho ohrožovat smrtí.“ prosil jsem ho.
Propálil mě pohledem a vymáčkl si svůj plášť z mého sevření. „Copak jsi změknul, Harolde?“ Znechuceně se odvrátil, ani nečekal na odpověď, kterou jsem vzápětí pošeptal jeho směrem: „Ne…“
Pak začal Louis roztřeseně mluvit…