Stolen By Love || Larry Stylinson

13..

HARRY

„LOUISI!“ zařval jsem přes celou ulici, nikoho jsem ale neviděl.
Okamžitě jsem se nemotorně přebrodil sněhem zezadu okolo auta, ale v půlce jsem upadl.
Nebylo nic horší jako vypadat tak zoufale, jako jsem se cítil. Myslel jsem na to, že Louisové srdce už nebije, už mě nepolíbí, už nikdy mě neobejme. Už nikdy nebude nikdo jako on – nízký tak abych ho mohl celého zabalit do svého tepla. A nejhorší na tom bylo, že jestli jsem s tým chtěl něco udělat, nemohl jsem. Chtěl jsem udělat všechno – třeba i pomstit jeho smrt a zabít jeho vraha – ale vrátit ho zpátky do života jsem neuměl.
„LOUISI!“ pořád jsem křičel, ale tuším, že v zavíjení větru mně nebylo ani slyšet. „Loui!“
Připlazil jsem se k němu, chytil první část jeho těla, co mi padla do rukou. „Louis!“ zakřičel jsem hlasněji.
On nato zvedl hlavu a se strachem se na mně podíval.
Absolutně zmateně jsem ho zvedl a rychle naložil do auta.
Obešel jsem si to ještě jednou, strčil klíčky do zapalování a vystartoval. Nedbal jsem na kluzké cesty, nebo na sníh přede mnou. Ani malá viditelnost mi nepřekážela.
Spod kabátu jsem vytáhl svou zbraň a položil ji na palubní desku. Zrychleně jsem dýchal a uvědomoval si, že jsem zareagoval až příliš pozdě.
„Jsi celý?!“ koukal jsem po něm, určitě s panickým strachem v očích.
Přikývl. „Nezasáhli mě, při výstřelu jsem se rychle hodil na zem.“
„Určitě?!“
„Harry přestaň vřískat, netrefili mně.“
Otočil jsem hlavu a dál se věnoval cestě. Snažil jsem se upokojit svůj zběsilý dech.
„Mohl jsi být mrtvý!“ vyčítal jsem mu, jakoby za to mohl on. Ale já jsem se o něj opravdu bál. „Mohl si zemřít!“
„Ne Harry,“ položil svou dlaň na mé koleno. „Ochránil jsi mě-“
„Přestaň plácat, nic jsem neudělal. Mohli tě zastřelit a já nedával pozor. Už teď jsi tu nemusel být.“
Stáli jsme na křižovatce. „Ale já jsem tady,“ nahnul se nade mě a přešel mi prsty po tvářích. Na kůži mu zůstali slané kapky – slzy.
Kdy jsem začal plakat? V ten moment když Louis upadl? Nebo až když mě přepadla myšlenka na to, že je opravdu mrtvý?
„Jsem tady, neboj se. Jsem živý, vidíš? Mně se tak jednoduše nezbavíš,“ láskyplně se na mně usmál. Stále mé hladil po líci, když jsem se k němu přitulil a věnoval mu jemný polibek. Jenom krátký, ale zato výstižný.
Uvědomil jsem si, že by mi neskutečně moc chyběli jeho rty. Všechny jeho polibky, všechny doteky, jakoby se ztratili za tu vteřinu, co ležel ve sněhu. Všechny slova co by mi mohl ještě říct, řekl mi a bude mi říkat. Neuměl bych si už představit svůj byt bez něho na jeho vysoké barové stoličce, která ho dělala malinko vyšším. Už bych nevařil, protože bych neměl pro koho a jeho apetit bych nevěděl opustit.
Ze všeho nejvíc by mi ale chyběl on. On samotný a všechny maličkosti, které ho tvořili takým, jaký je – Louisem Tomlinsonem. Ten pohled, kterým mě dokázal přečíst od začátku do konce a v barvách jeho očích, kde jsem se ztrácel pokaždé, když jsem si představil naše společné chvilky. Nebylo to jenom o nich, ale o blízkosti.
„Miluju tě…“ zašeptal jsem, protože, jsem si uvědomil, co jsem mohl ztratit tým výstřelem. Kdyby Louis zemřel, ztratil bych i já důvod žít. „Miluju tě,“ zopakoval jsem šeptem, protože hlasněji se nedalo. Hrdlo jsem měl stáhnuté.
Slyšel jsem Louiho přehltnutí. „Já vím, Harry…“
Zavřel jsem oči a na chvíli se nechal unášet jeho teplem.
Pak nějaký debil zatroubil a popohnal nás do cesty.
Odtáhli jsme se a já v klidu dořídil až domů.

************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************