Leanor Dawlishová nikdy nebyla nijak zvlášť statečná. A nic na tom nezměnil ani fakt, že ji Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru. Jakýmkoliv náznakům nebezpečí se dál dlouhé roky vyhýbala a po škole ochotně zamířila do tepla a pohodlí kanceláře Minis...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Lež se stane pravdou jen tehdy, když jí člověk chce věřit."
— Japonské přísloví
***
Poté, co opustila Bradavice, na ni dopadla tíha toho hrůzného zjištění, že včerejší večer ji nepřipravil jen o rodiče, ale i o domov. Byla to věc tak moc bolestná, že se dlouhé minuty nebyla schopná ani pohnout, a tak jen zkoprněle stála na zaprášené cestě s bradavickou bránou za zády. Kdesi vzadu v mysli si uvědomovala, že se tímto pro ni všechno změní. Přišla o vše, co pro ni kdy bylo důležité a dělalo ji šťastnou. Existovala jen jediná věc, která zůstávala netknutá, jen jeden jediný stabilní bod jejího života, a tím byla její práce.
Vůbec netušila kolik je hodin a vlastně ani co je za den. A přesto, aniž by o svém další kroku jakkoliv hlouběji přemýšlela, protože na to byla jednoduše až moc unavená, se přemístila na Ministerstvo kouzel. Procházela chodbami, po nichž se hemžila stovka čarodějnic a čarodějů a měla na sobě pořád to stejné oblečení jako včera, které už bylo značně zmuchlané a špinavé. Blonďaté vlasy, které vždy nosívala v pečlivě upraveném copu, jí dnes trčely do všech stran. Ale na ničem z toho nezáleželo.
Upadala do stavu hluboké apatie. Ještě před několika hodinami si myslela, že ji ta příšerná bolest rozerve na dvě poloviny, ale teď necítila vůbec nic. Nebyla schopná nad ničím přemýšlet, uvažovat, ani odpovědět překvapeným kolegům na pozdrav. Zdálo se jí, jako by kráčela obklopená jedovatou mlhou, která z ní dělala jen jakousi prázdnou lidskou schránku bez citů.
„Merline, Leanor," zaslechla za sebou známý mužský hlas a pomalu se otočila. Stál před ní Percy a dlouhou chvíli si ji měřil jako nadpozemský zjev. „Tak moc mě mrzí, co se stalo... Bylo to v dnešním vydání Denního věštce, taková hrozná tragédie," řekl a soucitně ji stáhl do pevného objetí. Nic mu neodpověděla a stisk neopětovala, protože byla moc slabá.
„Neměla bys tu být," zhodnotil, když se od ní odtáhl. „Měla by sis vzít volno a jít se vyspat. Opravdu, Leanor –"
„Slečno Dawlishová," přerušil ho někdo hlasitě a Leanor pohlédla k otevřeným dveřím od kanceláře, ve kterých postával její šéf, ministr kouzel, a měřil si ji s obličejem plným lítosti. „Dítě nešťastné, pojďte za mnou," pobídl ji a ona ho bez odporu poslechla. Zachytila ještě rychle Percyho slabý úsměv, než zmizela v důvěrně známé místnosti.
Kornelius Popletal na ni nečekal sám, vedle něj stála Dolores Umbridgeová, která si dívku velmi pozorně prohlížela s přehnaně křečovitou grimasou plnou těžko uvěřitelné soustrasti. Leanor oběma tiše kývla na pozdrav a v prstech nervózně žmoulala lem od ušpiněné košile.
„Posaďte se, Leanor," vyzvedl ji ministr opatrně, jako by se bál, že se dívka před ním každou chvílí sesype. Těžko říct, jak moc odůvodněná obava to byla, protože opravdu vypadala zničeně. Když dosedla do polstrované židle, ještě chvíli se nad přítomnými vznášelo nervózní ticho, než Kornelius opět promluvil:
