Leanor Dawlishová nikdy nebyla nijak zvlášť statečná. A nic na tom nezměnil ani fakt, že ji Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru. Jakýmkoliv náznakům nebezpečí se dál dlouhé roky vyhýbala a po škole ochotně zamířila do tepla a pohodlí kanceláře Minis...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Srdce bylo vytvořeno proto, aby mohlo být zlomené."
— Oscar Wilde
***
Nepřišel za ní.
Volala ho, několikrát. Trpělivě vyčkávala, neschopna se zvednout z postele, doufajíc, že se objeví ve dveřích jejího pokoje, pevně ji obejme a ona zase ucítí jeho kořeněnou vůni a pohlédne do těch šedých nespoutaných očí. Ale to se nestalo. Místo toho byla už třetím dnem zavřená v potemnělé místnosti a jejím jediným návštěvníkem byl Severus Snape s pravidelnými várkami lektvarů.
Už se to nedalo vydržet. Tělo ji svědělo, deky byly nepohodlné, postel moc tvrdá a vzduch nepříjemně těžký. Měla pocit, že se každou chvílí zblázní, pokud si s tím nemožným chlapem, který nedokáže vyjít ani pár schodů vlastního domu, konečně nepromluví o tom, co se mezi nimi před několika dny událo. A navíc, teď když měla opravdu až přehnaně moc času na přemýšlení, jí napadlo, že by mohl vědět něco o její matce a potvrdit či vyvrátit všechny ty nové informace, které stále ještě zpracovávala.
Nakonec, i přes výslovný zákaz profesora lektvarů, se rozhodla vstát v postele. Její ztuhlé tělo s ní též razantně nesouhlasilo, přesto se rozhodla tu nepříjemnou bolest ignorovat a začala se pomalými krůčky pohybovat. Přidržovala se zdi, kníkala pokaždé, když na raněnou obvázanou nohu musela vynaložit větší zátěž, ale tvrdošíjně kráčela dál. Schody už byly větší oříšek, ale nakonec si nějak poradila i s nimi.
V domě bylo tak hrobové ticho, až si chvíli myslela, že v něm nikdo není. Když však pohlédla do kuchyně, uviděla ho. Byl zdravý, při smyslech a při vědomí, nehybně usazený u mohutného dřevěného stolu. Zarazilo ji to a jistým způsobem i ranilo. Když ji nenavštívil, uklidňovala se tím, že pro to bude mít jistojistě řádnou omluvu, ale teď jí přišlo, že snad prostě... nechtěl.
„Nepřišel jsi," uklouzlo jí náhle. Znělo to tak žalostně a pateticky, zároveň to však perfektně vystihovalo, jak se v ten moment doopravdy cítila. Přesto si přála, aby dokázala působit o něco chladněji, ne jako ukňouraná zoufalka.
Sledovala, jak se na ni otočil. Jakoby si snad její přítomnosti všiml až teď a neslyšel předtím hlasitě vrzající schody společně s jejím naříkáním. Pomalu, ale jistě, když hleděla do jeho klidné, netečné tváře, se v ní začal kumulovat vztek.
„Nechtěl jsem tě rušit," odpověděl po chvíli váhavého ticha, „určitě sis potřebovala odpočinout."
To byla ta nejstupidnější výmluva, se kterou vůbec mohl přijít a oba dva to dost dobře věděli. Leanor ho mlčky pozorovala a něco se jí na jeho chování nezdálo. Byl úplně jiný – odměřený, chladný a tak zvláštně nepřístupný. Vyhýbal se očnímu kontaktu a potvrzoval tím tak její nejniternější obavy, které se začaly formulovat v momentě, kdy ji nenavštívil.
