Mary Lou

-1-

Mary Lou
-1-

„Vyrážíme!" Zakřičela jsem do domu z předsíně. „Tak snad počkej, blbko." „Owene, nemluv tak se svojí sestrou!" Dupot od schodů se přihnal až ke mně a já si prohlédla svého nejstaršího sourozence. „Vždyť vypadáš furt stejně jak jsi vstal." Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a prohlédla si jeho oblek. „A ty zase vypadáš, že jsi drogově závislá a potřebuješ dávku." Falešně se na mě usmál a sehnul se pro své tenisky, které stály skoro 300£. „Kdo bere drogy?" Ve dveřích se objevila zděšená matka. „Nikdo!" Vzdychla jsem a promnula si kořen nosu, abych se uklidnila. „Ještě si vás vyfotím." Mamka zalovila v kapse a vytáhla svůj telefon. Owen se narovnal a usmál. „Přestaňte dělat scény a běžte k sobě blíž." Zamračila se na nás žena, která nás oba dovedla na tento svět. Hluboce jsem vydechla, ale i přes velikou nechuť to udělat jsem jednou rukou objala svého bratra. „Ty šaty ti moc sluší, Mary Lou." Usmála se mamka, když zmáčkla spoušť. „Owene, alespoň ty kalhoty jsi si mohl vyžehlit." „Není čas!" Připomněl všem Owen a otevřel vchodové dveře. „Mary Lou, ty přijď brzy, ať zítra stihneš dobrovolné uklízení školy." „Co?" Na prahu dveří jsem se otočila. „Spolu s tvými přáteli jsem tě tam přihlásila. Dej o tom vědět Dracovi a Eadlin, dobře?" „Mary nemá přátele." Zasmál se na můj účet Owen, zatímco já ho vytlačila ven. „Musíme už jít, aby jsme ten večírek stihli. Měj se, mami." Vlepila jsem jí polibek na tvář a zabouchla. „Věříš tomu? Bez mého svolení ovlivňuje můj život." Postěžovala jsem si. „I když mě neskutečně zajímá tvůj život, musíme stihnout autobus." Owen mě chytl za ruku a rozeběhl se se mnou. „Autobus? Já myslela, že pojedeme taxíkem." „Máš peníze? Protože já rozhodně ne!"

Držela jsem se kovové tyče, abych při každém škubnutí autobusu nedopadla na zem. „Vypadáš nervózně. Jsi v pohodě?" Prohlédla jsem si svého bledého bratra, který si nevědomky kousal nehty. „Jo, jenom se bojím, že to dneska pokazím." „Je to pracovní večírek! Co by jsi tam mohl pokazit?" Výsměšně na mě pohlédl. „Vážně? Pracovní večírek. Nic špatného v tom neslyšíš?" Zamyslela jsem se nad tím a uznale pokývala hlavou. Pracovní večírek zní pěkně upnutě. „No-" „Raději mlč." Autobus zastavil a dveře se otevřeli. „Pojď." Owen stiskl mé rameno a vyvedl mě ven. „Dneska mi musíš udělat laskavost." Rozešli jsme se po kamenném chodníku v centru Londýna. „Podle toho, co to bude." „Musíš mě držet dál od alkoholu." Odfrkla jsem si. „To spíš bych měla chtít já po tobě." Owen zastavil a otočil si mě čelem k sobě. „Já to nemůžu posrat. Nesmí mě vyhodit ještě před tím, než začnu pracovat na ministerstvu. Navíc, ty můžeš pít legálně až za dva roky. Musíš mi slíbit, že mi pomůžeš." Třásl se mnou, zatímco na nás kolemjdoucí vrhali zděšené pohledy. „Ježiši, fajn!" Rozhodila jsem rukama a urovnala si šaty po kolena. „Díky." Vydechl a vystresovaně si prohrábl vlasy. „Neboj, ty to dáš a navíc tam budeš mít mě." Usmála jsem se na něho a objala ho. „Lidi si podle mě myslí, že jsme pár." Zašeptal mým směrem Owen. „Cože?! Ne! Fuj! Tohle je můj bratr!" Odskočila jsem a začala křičet, zatímco se mi Owen začal hlasitě smát. „Přestaň se mi smát, jinak přijdeme pozdě a oni tě doopravdy vyhodí." Na mého bratra stoupla znovu nervozita a začal si mnout rukáv od saka. „Dělám si srandu, ale vážně by jsme měli jít." „Jo, jasně." Pokýval hlavou a vydal se na cestu.

Zastavili jsme před červenou telefonní budkou, od které jsem otevřela dveře. „Zmačkáni se více do rohu. Musím se tam vejít taky." Zasmála jsem se a namáčkla se na svého bratra. „Podáš mi prosím to sluchátko? Nedosáhnu na něj." Protočila jsem očima, ale bez zbytečných komentářů jsem Owenovi černé sluchátko podala. „A můžeš vytočit číslo 62442?" Z mých úst vyšel neidentifikovaný zvuk, po kterém jsem začala rezignovaně vytáčet čísla. Celou budkou to zatřáslo a já chytla Owenovu paži. „Premiéra?" Zasmál se mi, když se celý obsah budky včetně nás začal přemisťovat pod zem.