13 důvodů proč se nezamilovat

Pavel

Můj život se zhroutil. Poté, co mne přivedli na pokoj, jsem si začala vybalovat věci. Necítila jsem se tam dobře, ikdyž konec konců, je to psychiatrie. Když jsem měla vybaleno, šla jsem do jídelny na Večeři a poté jsem měla sezení s doktorem. Takhle to šlo několik dnů, než ke mně na pokoj přeložili hezkého kluka. Bylo mi čerstvě 18, když jsem se s Pavlem seznámila. Jemu bylo tehdy 19. Ze začátku moc nemluvil, ale jednou u jídla, když jsem seděla sama u jednoho stolu, za mnou přišel a zeptal se, jestli by si nemohl přisednout. Podívala jsem se do jeho krásných modrých očí a hned jsem se do něj zamilovala. Mlčky jsem pozorovala jak jí, bylo to tu znova, zase jsem se zamilovala, problém byl v tom, že už jsem se bála, znova se zamilovat. Když jsme pak večer leželi já i Pavel každý ve své posteli, zeptala jsem se ho proč tu je.

P: no, to je na delší povídání.
J: já mám času dost, konec konců, tu teď budu pár měsíců zavřená
P: spíš mi ty pověz, co sem dostalo tak normální holku, jako jsi ty.
J: umřel mi kamarád, měla jsem deprese a léky nezabírali.
P: to je hrozný, je mi tě líto, já tu jsem kvůli mojí drogové minulosti. Nezvládl jsem to a tak jsem skončil tady.
J: to mě mrzí, vypadáš úplně normálně.
P: jo, možná vypadám, ale uvnitř určitě normální nejsem.

Dalších pár dnů jsme vždycky seděli u stejného stolu a večer jsme si povídali. Léčení na psychiatrii nebylo tak strašné, navíc mi to Pavel dost ulehčoval svoji přítomností. Když mne po pár měsících pustili z léčebny domů, slíbila jsem Pavlovi, že za ním budu jezdit. Svůj slib jsem dodržela, každý měsíc jsem jela na kliniku za Pavlem, abych mu udělala trochu radost. Po nějakém čase se Pavlův stav zlepšil a byl propuštěn. Neměl kam jít a tak jsem se rozhodla jej vzít k sobě. Pavel si po chvíli našel slušnou práci a po pár měsících mi řekl že si našel byt a že se stěhuje do Prahy. Bolela mne představa že se s Pavlem už nikdy neuvidím. Znova jsem se cítila jako tehdy, když se Petr nevrátil. Znova jsem se začala živit tetováním lidí, docela dobře to vynášelo, ale po čase mne to omrzelo a přestalo bavit. Našla jsem si práci jako barmanka v jednom z barů. Každý den jsem poznávala spoustu nových lidí a práce mne bavila. Jednou do baru přišel modrooký mladý hnědovlasý chlapec, mohlo mu být max 20 let. Sedl si k jednomu ze stolů a já jej šla obsloužit. Když jsem uviděla jeho obličej, nemohla jsem uvěřit svým očím, byl to Pavel. On mne ale asi nepoznal, objednal si gin s tonicem a když jsem mu objednávku donesla, slušně poděkoval a já odešla zpět za bar.
Večer, když jsem se vracela z baru domů, už byla tma a autobusová zastávka byla celkem daleko. Šla jsem temnou uličkou, když přede mne z parku vyskočil muž a zamířil na mne zbraní. Chtěl po mně kabelku. Opatrně jsem ji sundala z mého ramene a podala mu ji, muž se v kabelce začal přehrabovat a v tu chvíli se za mužem objevil Pavel. V ruce držel skleněnou láhev. Tvrdým úderem lahví do spánku muže omráčil, vzal mne za ruku a utíkali jsme na autobusovou zastávku. Autobus jsme stihli jen tak tak. Po tomto incidentu jsem s prací v baru skončila a začala jsem pracovat v tescu jako prodavačka. Pavla jsem sice od té doby neviděla, ale nikdy jsem mu nezapomněla, jak mi tehdy v noci zachránil život.