Ten druhý

... i ve zlém?

Po svatbě jsme přijeli na dvorec mého chotě a byla to... díra. Popsal mi palác, a i když jsem věděla, že přehání, nečekala jsem, že tak moc. Zdivočelá zahrada, polorozpadlé stáje, bláto na dvoře před hlavním vchodem... 

Jeho dcera byla hodná. 

To bylo asi tak všechno, co bych o ní mohla říct. Byla poslušná, udělala cokoliv, co jí otec řekl. Ale ten toho po ní moc nechtěl. Hezká byla taky, ale ne hezčí než moje dcery. A její otec ji miloval. Měla jsem v krku kámen pokaždé, když jsem viděla, jak se o ni stará. Slíbil, že se postará o moje dcery, ale když byla v místnosti ona, nikdo jiný neexistoval. Chudinky dcerky si toho všimly taky. 

Byly tak zklamané.

Celý dům jsme museli předělat. Zatímco můj manžel jezdil za obchody, my ostatní se starali o to, aby se tam dalo vůbec žít. Služky uklízely, správce opravoval a moje dcery každý den vyšívaly, dokud neměly úplně rozpíchané prsty. Jejich výšivky na ubrusech a polštářích zdobily dům.

Jeho dcera ale chodila z pokoje do pokoje a vůbec ji nenapadlo nabídnout nám pomoc. Když jí děvčata navrhla, aby vyšívala s nimi. Bylo to tak nehezké, že jsem to musela vypárat. Zabralo mi to celý večer! Tak jsem ji poslala do kuchyně, ať pomáhá aspoň tam. Jednou to nemehlo přišlo k večeři tak špinavé, až se mi udělalo nevolno. 

Musela jsem ji poslat pryč, ať se umyje... Pak už nikdy ke stolu nepřišla. Aspoň nezašpinila koberec a čalounění na židli. Manžel byl zrovna někde ve městě. 

Býval tam často.