Ten druhý

Dokud nás smrt nerozdělí.

Potom měl její otec nehodu a zemřel. 

Všichni jsme byli zničení. 

Oblékla jsem se do černého, a vyhýbala se jídlu i manželově pracovně. Svět ale nečeká, až se dvojitá vdova vzpamatuje. Musela jsem projít manželovy spisy, dokumenty, účty. Už kvůli dcerám. To ony mi dávaly sílu jít dál.

Vešla jsem do jeho pracovny a otevřela rozklížené okno. Sedla jsem si na jeho židli. Na stole byla otevřená účetní kniha, pohřbená pod listinami a dopisy. Ruka se mi třásla, když jsem sahala pro první z neotevřených dopisů. Přečetla jsem ho a žaludek se mi změnil v ledovou hroudu. Rychle jsem si vzala jiný. Byl to souhlas s odložením splátky. S každým dalším listem mi bylo hůř a hůř.

Dluhy. 

Všude, kam jsem se podívala. Někde dlužil málo, někde dlužil hodně. Účetní kniha byla plná přepsaných čísel a výdajů, které mi nedávaly smysl. Peníze po mém prvním muži, budiž mu zem lehká, utratil taky.

Byli jsme na mizině. Proč mi nic neřekl? 

Bastard.

Zvedl se mi žaludek a já rychle zavřela oči a soustředila se na svůj dech. Co teď s námi bude? Stoupla jsem si a podlomila se mi kolena. Zachytila jsem se stolu a vrávoravě šla dál, ke stolku s téměř prázdnou karafou. Nalila jsem si, co bylo uvnitř, a vypila to. 

Pálilo to. 

S cinknutím jsem položila sklenku a s hlubokým nádechem se narovnala. Musím zůstat klidná. Musím se o nás postarat. O nás všechny. I o tu jeho zpropadenou dceru.