Nothing like us [Taekook/Vkook]

6

Ani jsem mu nestihl říct že ho taky miluju. Přál jsem si mu to říct. Chtěl jsem aby to věděl. Zasloužil si to vědet. Nikdy mu nikdo nic neopětoval. To on každému vždycky všechno dával, to on se ke každému choval mile a byl spravedlivý, neodsuzoval lidi, ke každému se choval stejně. Ale nikdo se takhle nechoval k němu. Ani já ne. Zasloužil si lepší život.
Kdybych mohl vrátit čas... Udělal bych všechno jinak. Možná bych si přiznal jak moc ho miluji a nikdy se nesnažil ho od sebe odehnat a nebo bych na něho nikdy nepromluvil a vůbec bychom se nepoznali a on by si ještě teď žil šťastný život.

Pomalu jsem se vracel domů. Procházel jsem temnými uličkami které jen lehce ozařovali pouliční lampy. Šel jsem kolem řeky. Bylo to to místo kde jsem ho viděl po druhé a poprvé jsem se odhodlal na něho promluvit.

„ahoj, nevíš kudy se jde do centra?” vymyslel jsem si něco abych s ním mohl promluvit.

„jasně, tady zabočíš do prava, pak půjdeš po tom mostě a nakonec za přechodem do leva. Můžu ti to ukázat, stejně tam jdu.” usmál se tím nejdokonalejším úsměvem a ukázal své roztomilé králičí zoubky. Jeho úsměv byl vážně dokonalý, neměl jedinou chybičku. On celý byl dokonalý. Nikdy jsem nepotkal nikoho jako byl on.

Šel jsem po té samé cestě, a v hlavě se mi všechno přesně přehrávalo. Myšlenky mě rozbrečeli ještě víc. Kéž by tu byl semnou. Tentokrát bych ho chytil za ruku a už nikdy nepustil. Nikdy, nikdy, nikdy! Kdybych se aspoň mohl vrátit do toho dne, do toho okamžiku.