Nothing like us [Taekook/Vkook]

7

Byl to ten most. Na měm jsem se ho zeptal na jeho jméno.

„Jungkook a ty?” zněl tak nevinně.

Opřel jsem se o zábradlí a díval se dolů do vody. Na mostě jsem byl úplně sám. Jak jinak. Nezbylo mi vůbec nic. A vůbec nikdo. Před očima jsem měl jeho dokonalý úsměv. Nedokázal jsem bez něho žít. Můj život už neměl žádný smysl, ten jediný byl totiž on a on už není. A nikdy nebude. Nic mi ho nevrátí. Nic nevrátí čas. Nic nenahradí moje chyby. Nikdy ho nic nenahradí. On byl jedinečný a já byl kretén který si ho nevážil. Nikdy bych nenašel nic ani nikoho kdo by mi dával ty pocity a ty emoce. Tu euforii kterou mi dával on. Nikdo by mi už nezpůsobil ty motýli v břiše jako on. Už nikdy bych se nezamiloval. Nikdy. Protože pro mě existoval jen on. Jedině on. Nikdo jiný.

Přelezl jsem zábradlí a díval se do vody. Bylo to dost vysoko a voda dost hluboká na to abych skok nepřežil. Zhluboka jsem se nadechl.

„teď už budeme jen my, jen ty a já. Společně proti bouřím. Nikdo nás nerozdělí. Nikdy. Nedokážu bez tebe žít, jsi moje všechno. Celý můj svět. Život bez tebe nejde, a ani ho nechci. Miluju tě Jeone Jungkooku.” řekl jsem nahlas.

„Miluju tě!” křikl jsem.

Jedna, dva, tři.... Odpočítal jsem si pro sebe a pak jsem skočil. Nakonec už jsem viděl jen černo. Nic víc jen tmu.

Omlouvám se že je příběh tak krátký ale prostě mě to tak najednou napadlo, tak jsem to chtěla v rychlosti napsat. Určitě budu ráda když si přečtěte nějaký další z mých příběhu, které už jsou delší a ne tak depresivní. Děkuji za přečtení <3