Nothing like us [Taekook/Vkook]

5

„Pan Kim Taehyung?” ozvalo se z mobilu.

„ano to jsem já. Stalo se něco?” zeptal jsem.

„znáte se s panem Jeonem Jungkookem?”

„ano to znám.” začal jsem být nervózní.

„Pan Jeon Jungkook leží v nemocnici. Skočil pod vlak. Pokusil se o sebevraždu. Nezbývá mu moc času. Pokud ho chcete ještě vidět máte poslední šanci.” nechápal jsem to. On se chtěl zabít jen kvůli mě? A teď umírá? On doopravdy umírá? Kurva! Proč? Proč on? On si zaslouží tu ještě být, to já bych měl umřít!

„pane Kime slyšíte mě?”

„a-ano, hned tam budu.” rychle jsem na sebe hodil černou koženou bundu a vyběhl z domu. Nasedl jsem jsem na první tramvaj a jel přímo do nemocnice. Doslova jsem vyběhl schody. Sekretářka mi řekla číslo pokoje. 97. Stejný jako rok kdy se narodil.
Ležel tam v posteli na nějakých přístrojích. Otevřel oči.

„Jungkooku!” přiběhl jsem k němu a chytil ho za ruku.

„Taehyungu.” zašeptal. A po tváři mu stekla jedna slza.

„Miluji tě Taehyungu. Vždycky budu.” šeptl s pohledem do mých očí. Za chvíli se mu začali zavírat víčka a pomalu mi pustil ruku. Neměl žádný stisk.

„Jungkooku! Ne! Tohle mi nedělej! Prosím zůstaň tu!” začal jsem s ním třást.

„co pak vy ho necháte umřít?! Nepomůžete mu?! Co jste to do prdele za doktory?!” řval jsem na doktora vedle mě.

„věděli jsme že to nepřežije. Proto jsme vám zavolali. Nebyla žádná šance na přežití.” odpověděl ten doktor.

„jak nebyla šance? Vždycky je přece nějaká naděje. Nechali jste ho umřít schválně!” křičel jsem, řval jsem, brečel jsem. Byl jsem zlomený. Byla to moje vina. Vlastně jsem byl spíš naštvaný na sebe. Kdybych nebyl takovej kretén...