2:06 - 2:18
Hope rostla jako z vody. Možná to bylo tím, že jsme byli upíři a nějaký ten pátek jsme po Zemi už chodili. Sedm let pro nás tedy bylo doslova jako lusknutí prstem. Jako pouhé mrknutí, chvilka nepozornosti a stála před námi mladá, krásná a hlavně silná slečna.
Nikdo o její síle nepochyboval. Když byla ještě malé neviňátko, hned několik lidí se pokusilo připravit ji o život. Přesto se nám všem podařilo uchránit ji v bezpečí. Alespoň do doby, než nabrala na síle a naučila se všem svým dovednostem. Do této doby jsem neznala nikoho, kdo by byl v jejím věku tak nadějnou čarodějkou, jako byla ona. Dokázala velké věci už v sedmi letech. Kdo ví, kolik toho dokáže v budoucnosti.
Byla jediná svého druhu, jediný tribrid pod sluncem. Avšak na spuštění své upíří a vlkodlačí části měla ještě nějaký ten čas. Já jsem za sebe doufala, že takový čas nikdy nenastane. Nepřála jsem jí to, jelikož jsem věděla, co obojí obsahuje. Měla žít s věděním, že někoho připravila o život, aby se každý úplněk musela bolestivě ve vlka? Nebo snad měla zemřít, aby se stala upírem a žila navěky? Ne, tohle jsem opravdu jako její kmotřička dovolit nehodlala.
Bohužel jsem ale neměla takovou moc, abych to dokázala ovlivnit. Navíc jsem s ní poslední dobou ani moc času netrávila, přeci jen jsme byli všichni ve smrtelném nebezpečí a nebýt kouzel, možná bych tu už ani nebyla. Ale i po tolika letech hvězdy v jistém ohledu stály po našem boku. Přesto nám život házel klacky pod nohy a to celkem často.
Tehdy jsem si myslela, že všechno špatné je pryč. Naši rodiče byli opět mrtví, o Druhé bylo postaráno a vše nasvědčovalo konečně normálnímu životu, který jsem si vždy přála. Opak byl pravdou. Na světě existovalo něco horšího než naši rodiče. Říkala si Inadu.
Prázdnota, nebo Hollow. Tak jsme jí nejčastěji říkali. Kdysi stejně jako my byla pouhou městskou legendou, ale jak už jsem se dávno naučila... každá legenda má pravdivé jádro. Na světě jsme měli několik nepřátel, a tak snad ani nebylo divu, když nás přišla trýznit i sama Prázdnota. No vážně, kdo je lepším úlovkem než nejmocnější rodina upírů vůbec? Vsadím se s vámi, že byste nikoho takového nenašli.
Byli jsme mocní a v tom byl ten problém. Stáli jsme mnoha lidem v cestě. Možná jsme už dávno nebyli krutí jako kdysi, ale překážkou jsme byli pořád. Ale teď jsme narozdíl od minulých let měli jednu velkou slabinu. Naší naději.
Inadu si tenkrát našla vstup do naší rodiny skrz nejmladšího člena. Hope byla zkušenou čarodějkou, ale zdaleka neměla tolik zkušeností, aby mohla soupeřit s někým, kdo po Zemi chodí možná déle než my sami.
Byla jako jed. Šířila se nenápadně, ale za sebou nechávala neopravitelné škody. Zanechávala hluboké rány na duši. To přesně dělala, když nabírala svou moc. Zdaleka jí neměla celou, ale sílila, když se živila na duši naší malé nebohé naděje.
Jsme Mikaelsoni. Vypořádali jsme se i s podobnou nástrahou, která nám všem naháněla husí kůži. Museli jsme proto ale něco obětovat. Naši rodinu, slib: Vždy a navždy. V tuhle dobu jsme nechali vstoupit část Hollow do každého z nás. A pak? Utíkali jsme i sami před sebou navzájem.
ČTEŠ
See you again | Mikaelson family ✔
Fanfiction,,Jsme těmi nejsilnějším stvořeními na světe, a přesto jsme nenapravitelně poškození. Žijeme bez naděje, ale nikdy nezemřeme. Jsme definicí prokletí... vždy a navždy." - Rebekah Mikaelson Byli jsme šťastnou rodinou, i tou nejmocnější upíří rodinkou...
