See you again | Mikaelson family ✔

1| Mystic Falls, 10.století

0:10 - 0:38

A tady to všechno začalo. Na místní poměry jsme se neměli nejhůř a žili jsme vskutku šťastným životem. Až na pár výjimek, samozřejmě.

Naše matka byla čarodějka. Možná se ptáte, jestli to musela skrývat. Řeknu vám tajemství, nemusela. Kdysi každý věřil na čarodějky, vlkodlaky a podobné démony. Když je vidíte na vlastní oči, těžko byste tomu nevěřili.

Čarodějky ale nebyly běžné v naší vesničce. Koneckonců to byla snad jen naše matka a její sestra Dahlia. To už se však nedalo říct o vlkodlacích.

Když jsem byla malá a nad vesničkou řádila bouře, bála jsem se. Nelíbila se mi představa toho, že někde v jejím stínu by se mohli skrývat naši nepřátelé. Byla to samozřejmě představa zcestná, ale kdysi mě opravdu děsila.

Jednoho podobného večera jsem se opravdu klepala strachy. Nevědomky jsem vzbudila i jednoho ze svých bratrů, Nicka. Tehdy jsem mu ještě nebyla lhostejná, a tak jako velký bráška přišel uklidnit malou vystrašenou sestřičku.

Dodnes si pamatuju jeho slova: Je to jen bouřka, není se čeho bát. Ale já jsem mu nevěřila, alespoň do té doby, než mi do ručky vtiskl malého vojáčka vyřezaného z dřeva, kterého sám vytvořil. Mějte ho na paměti, jelikož se v tomto vyprávění ještě objeví, možná. Ten vojáček, samozřejmě. Nicka zde uvidíte možná víckrát než byste sami chtěli. Ale o tom vám povím jindy.

Bylo poněkud zvláštní, že mě kdysi děsilo něco tak nevinného, jako obyčejná letní bouřka. Ani mého mladšího brášku Henrika taková běžná věc neděsila. Vždy měl pro strach uděláno, i když byl z nás všech sourozenců nejmladší a to jsem na něm vždy tolik obdivovala.

Nedalo se ho nemilovat. Myslím, že kdybyste ho poznali osobně, ne jen z mého vyprávění, měli byste ten samý názor. Ačkoliv si jsem jistá, že byste si zamilovali každého z nás, znát nás osobně. Nejsme taková monstra, jak o nás povídají. Není to od nich vůbec fér.

Život ale nikdy není fér, s tím se musíme všichni smířit. Vždycky to tak bylo a i do budoucna to tak bude. Na samotném počátku jsem si myslela, že všichni zestárneme a zemřeme společně. Ale mýlila jsem se. V obojím.

Tehdy to byl den jako každý jiný. Doslova zářil jako ten nejčistší diamant na celám světě. Vždyť všichni přítomní víme, že tak čistý ve finále už nebyl. Věci často vypadají hezky, ale ve skutečnosti jsou naprosto jiné, no ne? A když se nad tím zamyslím, raději pojďme říkat, že ten den byl normálně nenormální.

I přestože nám všem bylo jasné, že jednou zemřeme, ani jeden jsme nečekali, že někdo z nás může opustit svět tak brzy. Byl to ten nejmladší z nás, koho jsme našli ráno bez známek veškerého života, Henrik Mikaelson. V tu chvíli jsem ho viděla naposled a vzpomínky na něj už pomalu vyhasínají jako dlouho zapálené svíce. Tak či onak vždy v mém srdíčku zůstal jako malý usměvavý chlapec s jiskřičkami v očích, který miloval dobrodružství.

Jeho výlet do lesa byl však tím posledním dobrodružstvím v jeho životě, a taky se začaly odpočítávat naše poslední dny, kdy jsme byli prostými lidmi.