Tvé kroky na parketách

Prolog

Ještě dřív, než se pustíte do čtení, bych Vás/vás (...? :D) chtěla upozornit, že část příběhu se bude pro autenticitu odehrávat v angličtině (maximálně 20 % příběhu). Pokud by to ale někomu vadilo, napište a přidám plnohodnotný překlad. V průběhu příběhu se budou vyskytovat odkazy na písničky (v angličtině) do pozadí na dokreslení atmosféry.
Budu vděčná za jakoukoli zpětnou vazbu :)
- Lewine
(2 124 slov)

Jako pominutá běžela chodbami. Nedbala na nic. Jen matně vnímala lidi, kterým se vyhýbala. Doktory na chodbách, sestry, pacienty. Proč musí být nemocnice takové rozlehlé místo.

Chodby naštěstí byly dost široké. Její všudypřítomné rozvinuté smysly si bezděčně ukládaly do paměti trasu, kterou procházela. Podlaha dlážděná různými typy kachlí a linolea. Kachlíky s kontrastním mozaikovým vzorem, popraskané, na některých místech nahrazené jinými, novějšími, které ale měly úplně jinou barvu. Nikomu na tom nezáleželo. Kouty zdí byly špinavé. Však je to veřejné místo. 

Strop byl nízký, tvořený z nějakého bílého materiálu, který měl kovovo-plastový neurčitý vzhled a tvořil dojem, že celá chodba byla někde hluboko pod zemí. Stejně tu nebyla okna. Visely z něj obdélníková světla, některá z nich svítila, i teď, ve dne. 

Ona ale hledala primárně cedule, tmavé a tyrkysové, odkazující na různá oddělení. Ve všem tom zmatku bloudila po celé nemocnici. Její orientační smysl, jindy dobrý pomocník, ji zradil, když to nejvíce potřebovala. A tak pádila dál. Bez dechu, všechny zvuky se jí slévaly do jednoho šumu. Vzájemné volání doktorů k sobě, zvuky otevírání křídel dveří, hovoru běžných lidí, zvuků oddělujícími jednotlivá hlášení v reproduktorech, všechno jí bylo dočista jedno. 

Tady v tomhle nikdy nebyla dobrá. Věděla, že cokoli teď udělá, bude špatně. Že celý její svět začne být špatně. Věděla, co se stane, dopředu, už teď, aniž dorazila na místo, kam tak vytrvale běžela, jako by na tom závisel její celičký život, to věděla. Ale potřebovala se přesvědčit. Potřebovala důkaz. 

Málem se smekla na linoleu, jak ostře zahnula za roh chodby, ale ustála to a ani se neohlídla. Teď ne. Měla totiž dojem, že jde správně – zrovna minula jednu tabuli, která jí to potvrdila. Rozrážela veškeré zavřené dveře, nyní už energičtěji, věděla, že ji dělí poslední sekundy od neodvratitelné konfrontace s pravdou. S realitou. 

Poslední dveře. 

Octla se v nějaké místnosti, ale i její smysly ji šetřily toho pohledu, jak nejvíce mohly, pohltivše veškeré nepodstatné detaily a ponořivše celý pokoj pro její oči do tmy. Stejně ji zajímal jen a pouze matně osvětlený kovový pult. Tak chladný jak osoba na něm. 

Viděla jeho bledé tváře, jak jsou uvolněné ve věčném spánku. Jeho jemné hnědé dlouhé vlasy krásně splývaly až na pult, jako vlna, jako vodopád. Vypadal tak mírumilovně a tak krásně, i když už o tom ani nevěděl. Záclona jeho řas už se nikdy nezdvihne. Byl po krk přikryt nějakou látkou, která halila zbytek jeho těla. Vypadal jako utonulý, jako by ho vytáhli z vody a jen tak položili, úplně vyčerpaného. 

Jeden výdech, to bylo veškeré její truchlení. Jeden výdech. Jak ironické. Rovnice dýchání, velmi pozoruhodný mechanismus, klíč k životu. 

Ale ona nehodlala dál utápět svůj život v tomto okamžiku, kdy čelila smrti svého blízkého. Ne. V tomhle ohledu byla chladná a daleko za bodem, kdy by se mohla vrátit zpátky. Důvěřovala svým myšlenkám, často zvráceným. Ale nyní, když viděla jeho bělavé a tak křehké tělo, náznak soucitu projel jejím tělem. 

,,Je mi líto," zašeptala tiše. Počítala, že ji tu brzo najdou, když si dají dvě a dvě dohromady, nemohla se tedy dlouho zdržet. Ještě naposledy se na něj podívala. Vypadal tak krásně, když spal. Jak to jen dělá...? Už se nikdy nedozví.