Tvé kroky na parketách

pět

Znovu zdravím, děkuju Terese za motivaci k psaní. Tahle je exkluzivně pro tebe <3 Písnička k dokreslení atmosféry je samozřejmostí. Jen ještě dodám, že k básničce na závěr jsem nenašla na internetu přesný český překlad, tak jsem ji napsala tak, jak si ji pamatuju z nějaké sbírky... Takže to nemusí úplně sedět na verše, ale obsah by měl zůstat stejný. - Lewine
(2750 slov) 

Ta zpráva se jí dotkla. Pronikla vším, všemi vrstvami únavy, špíny, odevzdání, hluboko až do jejího nitra, kde tiše zakořenila a začala klíčit, i v tak drsných podmínkách, bez vody a bez pořádného přísunu světla, stejně ji lehce šimrala titěrnými jasně zelenými lístky.

Zastavila se.

Všude kolem ní umírali lidé. Nebyla to jen čísla, bylo to víc, ztracené životy, nedokončené úkony, plány na další dny, měsíce, po celý zbytek života. Už nikdy nedojdou domů.

Dopřála si pár roztřesených nádechů. Tady ne, musí přece pracovat a ne tady jen tak stát a nečinně přihlížet – vždyť právě její ruce mohou pomoci dalším lidem, aby tak nemuseli dopadnout. Její činy zachrání aspoň některé lidské osudy a podnítí otočení strany v jejich životě a přiměje je znovu se rozepsat a pokračovat v jejich kapitolách, aby nezůstala jen prázdná místa, ale aby byla plná klikyháků popisujících jejích každodenní radosti, spoustu nových zážitků, chtěla být tím, kdo pomůže zvrátit děsivý osud, který v každém nemocničním pokoji ve vzduchu přetrvává a čeká, až se bude moci naplnit.

To nedovolí.

Rychle se otočila a než si to ještě stihla rozmyslet, byla na cestě k pokoji číslo 31 – její další zastávka. Rozbory barev osobností byla sice zdlouhavá a úmorná, ale jednotvárná práce, u které se může plně uklidnit. Navíc ji tahle část bavila asi ze všech nejvíce. Sledovat barevná spektra a počítat z nich hodnoty jednotlivých složek, jestli jsou ti lidé v pořádku, případně co jim schází, to jí vždycky přišlo nesmírně zajímavé. Navíc tam byla i matika a tu ona milovala. Měla ráda ten řád, zamýšlet se nad problémem a vypustit všechno ostatní. A samozřejmě, kdo by neměl rád ten hřejivý pocit, když vám výsledek vyjde a vy jste úlohu vyřešili správně. To by zahřálo u srdce snad každého, přemýšlela cestou. Vystoupala po schodech pokrytých starým linoleem o patro výš. Po paměti našla příslušnou místnost. Otevřela a vstoupila dovnitř.

Rázem na ni upřely pohled čtyři páry očí. Z důvodu nedostatku místa se v jediném pokoji tísnili hned čtyři lidi – dva z nich leželi na postelích, jeden na rozkládacím lůžku a jeden prostě seděl na židli, neboť byl pravděpodobně v pořádku a pouze se dostavil na rozbor. To ale neměnilo nic na tom, že se v jedné malé místnůstce prali o každý dech čtyři různí lidé.

*

Se všemi nově získanými podklady v ruce se vydala chodbou do kanceláře, která se nacházela hned za rohem. Nakráčela až k příslušným dveřím a povzdechla si, když zabrala za kliku a nepohnula s nimi ani o píď. Zamčeno.

Zapřemýšlela. Kdo by mohl kancelář zamknout – a hlavně, kdo by mohl mít klíče? Ona situace se zamykáním zde byla velmi ošemetná. Zámky tu ve dveřích sice byly, ale většinou byly rozbité, případně k nim nebyly klíče. Ani jejich šatna pro zaměstnance se nezamykala. Tohle bylo tedy krajně neobvyklé.

Druhou rukou začala prohledávat všechny možné kapsy na kalhotách – přední, zadní, postranní, a nacházela jen předměty, které nepotřebovala. Sahala až na dno, ale žádný chladivý ozubený kov nenahmatala.

Krátce se nadechla. Možná... Možná by šly odemknout kouzlem. Za pokus to určitě stálo. Začala ukazováčkem volné ruky kreslit tmavou červenou obecný odemykací znak, který doufala, že i v tomto případě zafunguje. Nakreslila několik smyček, které kvůli účelu zrušení něčeho, co se předtím stalo, přeškrtla, a malým trhnutím ukončila linku, která se rázem spojila v jednotnou smyčku. Obrazec před ní na okamžik zazářil, než se rozplynul a ona uslyšela jemné cvaknutí.