Tvé kroky na parketách

jedna

(2196 slov)

Reese tiše odpočítávala minuty do konce poslední hodiny. Jak měla ráda školu, odpolední vyučování v přehřáté dusné učebně bylo za trest. Snažila se pochytit výklad učitele a zapisovat si důležité body toho, co říkal. Zrovna povídal o rovnici kmitání, což ji celkem zajímalo, ale její mozek jí už po osmi hodinách nepřetržitého provozu vypovídal pomalu službu.

Pot se z ní jen lil, měla hlad a to ještě byla jen půlka jejího celého dne. Věděla, že od okamžiku, kdy zazvoní, jí začne napínavý závod o ukořistění dřívějšího spoje autobusu, který musí stůj co stůj stihnout, protože další jede až za dvě hodiny a to by bylo příliš pozdě. Nemohla si tedy dovolit luxus školní jídelny, protože i tak jí dělalo problémy spoj stíhat.

Všechno měla rozvržené přesně na minutu, nedejbože, aby učitel třeba jen o kousek přetáhl, nebo aby jí spolužáci nechtěně zablokovali cestu. Žádné takové. Přesně čtyři minuty od třídy ke po schodech a chodbou ke skříňce, z druhé poličky vytáhnout boty, projít hlavní vchodem – zkontrolovat čas na hodinách nade dveřmi, budou ukazovat 14.23, pustí se do běhu a doběhne na zastávku přesně v 14.35, kdy akorát odjíždí autobus směrem k středisku, kde pracovala.

Ještě po tomhle dlouhém dni ji čekala další práce. Ale musela někde pracovat, když už rok žila prakticky na ulici. Technicky vzato ano, prakticky obývala opuštěný dům, který vlastnil její velmi vzdálený příbuzný a o kterém se náhodou dozvěděla. Nikdo z její rodiny nevěděl, kde je, ne od doby, co utekla z domu.

Od té doby uběhla už spousta vody. Velmi rychle dospěla, musela se naučit vydělávat si sama na sebe a spokojit se s málem – ne že by to bylo předtím jiné. Život se s ní nikdy nemazlil. Ale ona nebyla ten typ, který by si stěžoval. Vždycky věřila, že je to to, co ji odlišuje a dělá silnější.

Pohlédla na svoje staré hodinky na zápěstí. Kam se hrabou nějaké chytré, s displejem a kapesní verzí všech možných lékařských přístrojů, když je můžou s klidem zastoupit sedmdesát let staré.

Velká ručička váhavě přecházela z čárky označující dvanáctku na třináctku. Čas se balit. Pomalu zabalila svůj sešit, smířená s tím, že konec výkladu jako vždy nestihne a doplní si ho od někoho zítra. Jinak by to nestihla. Schovala si levnou propisku, které chybělo víčko, jediný psací nástroj, který vedle tužky a gumy s sebou nosila, a vytáhla si klíče, aby mohla rychle odemknout skříňku a nezdržovala se pak jejich hledáním. Maximálně efektivní.

,,--No a když víme, že omega je dvě pí ef, můžeme do tohoto vzorce dosadit," pokračoval učitel dál. Pohlédla na hodinky. Čtrnáct.

,,A dostaneme vzorec, který nám určí..." Dělej, dělej. Třicet sekund. Její spolužáci si z ní mnohdy dělali srandu, že počítá každou sekundu svého života a... Nebyli daleko od pravdy. Stala se v tomto ohledu tak trochu závislou. Ale jen proto, že to hlavní – svůj život – měla nejistý. Každým okamžikem mohla zemřít.

Zazvonilo. Ten zvuk jí projel jako nůž rozměklým máslem, smetl její předchozí úvahy o životě a nastartoval každičkou její buňku k akci. Celé její tělo naplnil pocit napětí, odhodlání, nedočkavosti... Proč to vždycky musí být tak těsné, tak na nervy. 

Během okamžiku vyskočila ze svého místa, přeskočila několik batohů rozesetých po chodbičce mezi lavicemi a už měla ruku na klice, když vtom uslyšela obávanou větu. 

,,Hodinu ukončuje vždy učitel..." natahoval každé slovo, takže zněl jako by domlouval rozpustilým dětem ze základky, vysílený jejich neposlušností. ,,Vrátíme se všichni na místo," pokračoval dál, viditelně naštvaný, přesto však pokračoval s oním domlouvavým tónem.