Tvé kroky na parketách

dva

Poznámka: zkusím dávat dolů vždy nějaký lehký teaser na další kapitolu, ať můžete přemýšlet o další části :) 

(1147 slov)

Jakmile se rozjeli, Reese pocítila, jak je ten pohyb pro ni nepřirozený. Že její tělo zůstává v klidu, zatímco je vlečena vnější silou pryč. Už to bylo až moc dávno, co jela naposledy v autě. Pro někoho taková samozřejmost, každý den se bez aut spousta lidí neobjede při svých cestách – na obchůzkách, do zaměstnání, na nákup, vyzvednout děti ze škol, kroužků... A pro ni to byl takový zážitek. 

I proto tiše pozorně studovala celý interiér, protože si musela připustit, že taková příležitost se jí opět naskytne až za hodně dlouhou dobu – jestli vůbec. V autech se vůbec nevyznala, ale přišlo jí celkem pěkné. 

Menší, určené spíše pro pojížďky po městě, ale o to praktičtější v rušné provozu, při parkování – nechápala, jak majitelé některých aut hodných statusu limuzíny dokážou s takovou elegancí zaparkovat. Z jejích úvah ji probral tikavý zvuk blinkru a vzápětí jemná odbočka doprava. 

Vrátila se zpátky do reality. Musela si přiznat, že z tohohle všeho byla kapku nervózní, přece jen, David ji teď mohl zavést prakticky kamkoli a ona mohla jen doufat, že ji opravdu vysadí tam, kde slíbil. Doufám, že to není nějaký šílenec. Mohl by být, takový náhlý zájem o mě... Mělo mi to být víc zřejmé. 

Nedokázala se plně uvolnit. I z Davida, i z toho, že právě jede v něčím autě – tak nepřirozeném prostředí. Když ale blíže zkoumala všechno kolem ní – pár přívěsků na zpětném zrcátku, které se jemně pohupovaly na tenkých šňůrkách, načatý balíček se sedmi kapesníky v kruhové přihrádce mezi předními sedadly, krabička žvýkaček, škrabka na led v přihrádce ve dveřích spolujezdce – všechno to navozovalo útulnější atmosféru. Ty věci kolem ní byly jeho. 

Ukazovaly trochu jeho osobnosti – a pokud ji něco fascinovalo, byly to osobnosti. Osudy lidí. Čím si prošli, co je vlastně utváří, jak vůbec uvažují, na základě čeho, jaké stopy zanechávají pro další... Na základě dostupných indicií se jí aspoň trochu vykreslila jeho doteď prázdná osobnost. 

Měl rád pořádek, ale byl zároveň i praktický. Trochu netrpělivý. Cítila ale, že jinde se tak moc nedrží a více poslouchá své srdce. Že má nějaké místo, kde porušuje všechna vlastní pravidla. Zvláštní, co všechno vypráví náhodně rozeseté předměty po autě. 

Váhavě doputovala pohledem až k němu. Nepokoušel se navázat konverzaci, ale kupodivu to ani nevedlo k nějakému trapnému mlčení. Možná cítil, jaký to je pro ni zážitek a diskrétně ji nechal si ho užít sama. Nebo se jen soustředil na cestu, kdo ví. 

Každopádně pozorně sledoval cestu, v levé ruce volant, v pravé čas od času řadicí páku. Bůhvíproč při tom působil tak uvolněně. Možná má řízení rád. Málem zahlédla drobný úsměv na jeho tváři, jako by byl plně ponořený do toho, co dělá. 

Pohlédla ven na míhající se krajinu. Po odbočce z hlavní silnice napříč městem sjeli na méně frekventovanou, která byla lemovaná vysokými domy hned u silnice a tvořila tak pestrou mozaiku barev a textur, kterou mohla za jízdy sudovat. Chodníky tu byly jen uzoučké, takže mohla pozorovat vše jako z první řady. Procházející lidi, v mikinách, svetrech, odvážnější i v triku s krátkými rukávy – dokonce zahlédla jednoho šílence v kraťasech – jak pospíchají za svými cíli, nebo se naopak ve skupinkách nenuceně loudají a tlachají o všem, co jim zrovna slina na jazyk přinese. Jak jsou jejich osudy rozdílné... 

Studovala i výlohy za nimi. Zrovna pocítila, že zastavili – nejspíš na světlech – tak se mohla pustit do čtení oznámení na jedné z výloh, ve které byly vystavené nějaké kolekce oblečení. Stálo tam, že právě probíhá výprodej a do toho platila i jiná akce na vybrané položky... Ale jaká, už nestihla přečíst, protože se znovu rozjeli. 

To jí připomnělo její mizernou finanční situaci. Jo, šaty... Kdeže. Momentálně nebyla úplně situaci, kdy by si mohla dovolit nakupovat hory oblečení. Pravda, jedny šaty měla, staré tak třicet let, které našla v jedné ze skříní, které se při stěhování ponechaly v bytě, kde přebývala. Usoudila, že nikomu chybět nebudou, a tak si je jednoho dne, když prováděla průzkum, co všechno by mohla z těchto ponechaných věcí použít, zkusila. 

Zub času se na nich trochu podepsal, jak stavem, tak módou, ale usoudila, že pokud by pod ně vzala jednobarevné tričko, mohla by v tom i vyjít mezi lidi. Normálně svůj vzhled tolik neřešila, ale projednou by to snad nebyl špatný nápad. Zalíbit se. Ale komu? Jemu? 

Úkosem na něj pohlédla. V tom okamžiku zrovna odlepil oči od vozovky a vrhl na ni tázavý pohled. Bylo to tak náhlé, že se málem lekla. Proboha, uklidni se, vždyť je to jen člověk, co s tebou jede v autě, ty máš dneska nervy... 

,,Proč se na mě tak díváš?" nemohl si pomoct. 

,,Nic, jen jsem přemýšlela," řekla a pohledem zabruslila na druhou stranu, dílem pobavená svou vlastní reakcí. Dílem to byl totiž i taktický manévr. Protože jinak by určitě následoval nějaký trapný okamžik. Určitě. 

S city to moc neuměla. Většinu času jí prostě nebyly třeba. V tomhle ohledu se cítila plně ztracená a nedovyvinutá. Chyběla jí jakákoli interakce. Nikdy nepoznala pravou sílu přátelství, jaké city může chovat jeden člověk pro druhého. Naopak, znala dobře jen svou vlastní duši, vedla dialogy jen sama se sebou, žila jen pro sebe. 

Nakonec, přece si zvykla a v prázdném bytě a životě, kde jí všichni opovrhovali, nebo v ideálním případě ji míjeli bez povšimnutí, byla spokojená. Stačilo jí to. Připadala si občas opuštěně, ale tyhle chmury brzy zahnala práce, škola – nebo nějaká knížka. Pomyslela na svá rozečtená Okna v bouři na své posteli. Večer si zase bude číst. Pokud je někdo, kdo jí mluví do duše, je to jedině Vrchlický. 

Bouře – ustaraně pohlédla na oblohu skrz čelní sklo. Zneklidnily ji kupící se šedé těžké mraky. Klidně, ať si prší, zatímco bude pracovat, ale jen ať nezmokne. 

Opět zaslechla zvuk blinkru, který ji vytrhl z myšlenek. Opravdu není zvyklá na jízdy v autě. Zajímalo ji, jak dlouho by to trvalo, zvyknout si na tohle. Co když by si nezvykla nikdy? Ne, to rozhodně nehrozí, že by to někdy měla možnost zjistit. Bohužel. Ucítila, jak obratně zatočil volantem a přistavil ke kraji silnice, rovnou před vchod. Tomu říkám servis. 

,,Tak, jsme tu," podíval se na ni a věnoval jí drobný úsměv. 

,,Jo, díky moc za svezení," poděkovala a rozepla si pás. 

,,Nemáš za co, měl jsem to při cestě," taky pohlédl na temnou oblohu, ,,tak už běž, ať ještě nezmokneš." 

,,Dík. Uvidíme se zítra," otevřela dveře a vystoupila na uzounký chodníček vysypaný spoustou štěrku. Rychle zabouchla a pak už jen sledovala, jak se opět pomalu rozjíždí a plynule se zařazuje do odpolední špičky, dokud jí nezmizelo jeho stříbrné auto v barevné záplavě kolony. 

Zahřmělo. Mimoděk zalapala po dechu. Práce. A ty se tady vezeš na vlně nějakých svých pocitů. I sama příroda jí důrazně pohrozila. Rychle se rozběhla po nízkých schodech nahoru a otevřela těžké skleněné dveře. Mrkla na hodinky. Snad nebude její pozdní příchod tolik vadit. 

---

A dlouho ty jsi byla hluchá
v svém démantovém paláci;
já ztratil všecku sílu ducha,
a ruka od ran krvácí.
 (Jaroslav Vrchlický)