Tvé kroky na parketách

tři

Tak, mám tu první návrh na písničku do pozadí, která snad trochu více navodí atmosféru :) Je to Anson Seabra - Robin Hood, je to instrumentální verze, která mi přišla úplně ideální. Snad se bude líbit :)
(1846 slov)

Rozběhla se po chodbě, důvěrně známé, vnímala všechny malé detaily, které ji náhle obklopovaly, zvuky hovoru, kroků lidí po podlaze dlážděné vším možným, od linolea přes kachlíky až místy po něčem, co vypadalo prostě jen jako beton, zvuky smíchu, pláče, klapání do počítače a typické vůně dezinfekce. 

Tady, v místě, kde se střetával život a smrt, byla doma. Ve středisku pro výzkum lidí s barvami osobnosti. 

Nenechte se zmást, že by se jednalo o nějaké klidné pracoviště, kde by se jen prováděly nějaké studie, kdeže, tohle místo fungovalo jako několik organizací v jednom. Ona ale pracovala v části, která fungovala jako nemocnice. 

Nikdo nechtěl s lidmi s barvami osobnosti nic mít, normální lidé se jich štítili a nepouštěli je do normálních nemocnic, škol, nikam, i když pro to nebyl nikdy moc důvod. Lidé věřili nejrůznějším pověrám. Že když máte nějakou otevřenou ranku a dotknete se člověka s barvou osobnosti, zemřete do pár minut. Nebo pokud pobýváte v jejich těsnější přítomnosti delší dobu, může to mít vliv na vaše mentální zdraví a pomalu zešílíte. 

Takové blbosti stačily k tomu, aby tihle lidi nebyli bráni společností jako plnohodnotní. Ještě štěstí, že vláda se snažila lidi aspoň trochu klidnit a stanovila v zákonech aspoň nějaká základní práva. Právo na studium. Právo na lékařskou péči. Právo na život. 

Jenže jako se vším, ani s tímhle to nebylo tak horké. Na naléhání lidí se schopnostmi, že přibývá případů, kdy lékaři privilegují záchranu normálních lidských životů, se nakonec město uvolilo vybudovat samostatný komplex, středisko, které by pokrylo všechny potřeby a zacpalo jim pusu. A tak vzniklo toto místo. 

Povzdechla si a vešla do malé místnůstky pro zaměstnance, aby se převlékla do čistého. Nebyly tu žádné skříňky, nikdo nebral ohled na nějakou ochranu osobních a cenných věcí, zkrátka tu byla vyhraněná tmavá místnost, v ní stará dřevěná lavička a prasklé zrcadlo, které začínalo v pravém dolním rohu černat. A to bylo vše. 

Reese si položila na volný kus lavičky svou tašku a vyndala z ní bílé triko – jediné, které měla – a čisté kalhoty se spoustou kapes. Díky rozlehlosti komplexu musela nosit spoustu věcí s sebou, takže se jí kapsy hodily, ale zvykla si. Tak jako na všechno. 

Přejela mimoděk pohledem zbylé hromádky oblečení, tašek a batohů. Vždycky se zajímala o druhé, co nosí, o jejich styl, co je vedlo k tomu obléci si právě dnes to či ono. V šeravé místnosti toho nebylo moc k rozeznání, ale zalíbil se jí jasně červený svetřík na hromádce blízko ní. Zajímavý kousek, výrazná barva podtrhne zbytek outfitu, zvlášť pokud je to nějaká tmavší modrá, v kombinaci ještě třeba s bílou, nebo černou... 

Jen nechtě odtrhla oči, připomínajíc si, že už tak má zpoždění. Rychle tedy zavřela všechny kapsy a uklidila svoji tašku, aby vypadala o něco méně nepořádně. Ne že by tady někdo něco kradl, i když tu kompletně chyběl jakýkoli bezpečností systém. Neměla ani telefon ani jinou elektroniku, takže nejcennější v jejím zavazadle bude patrně peněženka s necelou stovkou v drobných. 

Ne, vykradení se rozhodně nemusela bát. I když, ta stovka by jí měla stačit do konce týdne... Mimoděk si vzpomněla na Davidova slova. Nelidské podmínky, malý plat, extrémní riziko... Je pravda, že plat tu nebyl nijak závratný. Ale nelidské podmínky a riziko?